čtvrtek 1. března 2018

Durham

Abychom pořád nejezdili jenom k moři, kde psi skotačí ve vlnách, tak jsme minulou neděli navštívili Durham. Durham je historické město s významnými památkami z doby normanského osidlování Británie. Jeho starobylé keltsko-germánské jméno je Dun Holm (či tak všeljak podobně), což značí hradiště na ostrově. Tím se myslí vyvýšenina, která je ze tří stran obtékána řekou Wear a která tím pádem byla vhodným místěm pro založení sídla.

Katedrála v Durhamu (vrchní patro věže se opravuje)
Do Durhamu je to z Newcastlu nějakých třicet kilometrů na jih a snadno se tam dojede vlakem. Z nádraží je hned docela jasné, kudy se jde do města. Když se schází dolů k řece, už je vidět na druhé straně řeky mohutný hrad a katedrála. Pak člověk přejde po mostě, proplete se uličkami starého města a vyleze na návrší s velkým zatravněným placem nazývaným Palace Green. A tam to je.

Katedrála je vskutku obří, z větší části postavená v románském slohu v 11.–12. století. Vlezli jsme dovnitř, kde zrovna probíhala mše. Zástup lidí v hábitech obcházel katedrálu, nesl v čele kříž a zpíval, zpěv se rozléhal ve velikém prostoru mezi kamennými zdmi a sloupy, do toho svítilo zvenku slunce skrz barevná okna. Musím říct, že jsem nikdy neviděl nic tak ohromného a vznosného. Po čase jsme šli zase dál, ale odpoledne jsme se do katedrály vrátili, abychom si ji mohli projít celou. Nebyly tam žádné špagáty, které by zahrazovaly cestu kamkoli. V zadní části chrámu je oddělený prostor – svatyně sv. Cuthberta, což je zde oblíbený světec spojený se slavným ostrovem Lindisfarne. Úplně na konci se nachází prostor zvaný Kaple devíti oltářů, bohatě prosvětlený velkými okny s vitrážemi, kde je hra světel skoro až neskutečná.

Uvnitř katedrály je fotografování zakázáno, takže dokumentaci z toho nemám. Tak si nějaké obrázky vygůglete.

Dál jsme v Durhamu navštívili hrad. Ten pochází taky z normanské doby, průvodkyně nám vyprávěla, jak tady Vilém Dobyvatel postupně zaměstnával šlechtice, aby se mu postarali o založení a rozvoj města, jenže místní saské obyvatelstvo mu je vždycky zavraždilo. Mezitím se kolem trousili studenti (tedy mezitím co paní vyprávěla) – bylo nám vysvětleno, že od doby založení byl hrad téměř nepřetržitě obydlen a nyní už dlouhou dobu je součástí univerzity. Na hradě jsou přednáškové sály, koleje i menza.

Na nádvoří hradu
Nejstarší částí hradu je románská kaple, opravdu vzácná památka starobylého stavebnictví, která jeden čas sloužila taky jako školní kolárna. Procházeli jsme chodbami, síněmi a univerzitní kaplí, pak jsme skončili v jídelně. Tam už jsem si opravdu připadal jako v Bradavicích – velký sál se starými obrazy, se stupínkem, pod ním v řadách stoly pro studenty. Srovnání třetí nejstarší britské univerzity s Pardubicemi, kde se oslavuje pětadvacetileté výročí, pochopitelně není možné.

Uličky starého města
Rozloučení s Durhamem
Na závěr jsme se prošli po cestách, které vedou po strmém úbočí durhamského vrchu nad řekou. Stromy byly zčásti zelené, hlavně proto, že byly obrostlé břečťanem. Tu a tam rostly keře, které jsou možná zelené pořád. Místy byly pod stromy velké plochy hustě porostlé sněženkami. Kdyby se tam člověk vypravil teď, viděl by asi jenom plochu hustě zapadanou sněhem.

2 komentáře:

  1. Krásná bílá krabice na věži!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však jo... věž bez krabice má totiž kdekdo. :)

      Vymazat