Marsden Bay

Před týdnem vypadal víkend zase bídně, východní vítr se potřeboval ještě připomenout a přinést trochu sněhu. Pak už ale uznal, že se musí vrátit do Ruska, a tak se během týdne oteplilo a všude rozkvetlo ještě víc krokusů a narcisů. První jarní víkend byl v Newcastlu slunečný, a jelikož nás ještě neomrzely výlety k moři, prošli jsme si v sobotu zbylý kus pobřeží mezi Sunderlandem a South Shields, kde jsme předtím ještě nebyli. Podle mapy to vypadalo, že by bylo chyba zrovna tuto část vynechat – a bylo to zrovna tak.

 

Vyšli jsme ze stanice metra Seaburn, což je pár zastávek před Sunderlandem, a zamířili jsme k Bílému majáku (na mapce je to úplně dole). Tam se jde ještě kus po chodníku nad pláží, pak se ale cesta zvedá, lidí a psů ubývá, lavičky jsou v čím dál větších rozestupech, až se člověk ocitne na klidné pěšině nad strmými srázy. Pod nimi jsou kamenitá pole, odkrytá do různé míry podle toho, jaký je zrovna příliv nebo odliv.

Pohled na jih, skoro na obzoru je ochranná zeď s majákem u ústí řeky Wear v Sunderlandu

Za výběžkem popsaným na mapě jako Souter Point je ještě malá oblázková pláž, ale dál už jsou břehy zase strmé, s vymletými převisy a jeskyněmi, a z moře ční skalnaté věže a oblouky.

To už je na dohled červenobílý maják, který již svému účelu neslouží, ale je udržován jako muzeum, kavárna a vůbec zajímavý bod pro výletníky. U majáku stojí domek s velkými tlampači, na mapce pojmenovaný foghorn. Z tohoto názvu, který možná někomu připomene slepici z animovaného seriálu, je zřejmé, že se jedná o zařízení na vydávání zvukového znamení, které při mlze nahradí světlo majáku. Kousek před majákem lze ještě slézt dolů k vodě a obdivovat skalní útvary.

Tady není třeba diskutovat, jestli je to vyčnívající hlava kamenného obra, nebo ne. Otázkou je, kdo ho tam takhle zarazil.

Lizard Point

Za dalšími výběžky roztřepeného pobřeží vykoukne Marsdenská pláž, kde je vidět lidi a psy, ale není vidět, jak se tam mohli po tak strmých březích dostat. Až dál si člověk všimne schodů. Na tom místě stojí u úpatí břehu restaurace Marsden Grotto, zčásti vykutaná ve skále. Hlavně ale kousek od břehu se tyčí největší ze zdejších vápencových skal, Marsden Rock. Díky tomu, že byl odliv, jsme mohli dohopsat po kamenech až ke skále a prolézt podloubí vymletá mořem. Jak dlouho asi potrvá, než se skála rozpadne? Možná až tak dlouho ne, protože podle fotek tato skála ještě v devadesátých letech tvořila oblouk; pak se klenba propadla a zbyly dvě skály. Ta hubenější z nich hrozila zřícením, a tak ji radši odstřelili, než aby někomu spadla na hlavu.

Marsden Rock

Průhledy

Na útesech ustavičně řvou racci, kterých je tu nevídané množství. Racci chechtaví jsou tu v menšině, většinou jsou to velcí mořští racci, často racci třípstí, kterým se v angličtině říká kittiwakes. Toto pojmenování se prý podobá jejich hlasu, ale mně se víc líbí ten výklad, že svým kvílením budí koťata. Kromě racků se tu občas poflakují vrány, kavky a kormoráni, taktéž holubi (skalní, ne ti vyžraní ptáci z města). V tůních mezi kameny se prochází všeljací brodiví ptáci, z nichž nejvýraznější jsou ústřičníci. Těm menším a lépe maskovaným ptákům nemůžu přijít na jméno, říkám jim všeobecně ťufové, protože jsou to od pohledu prostě takoví ťufové.

Cesta dál na sever nás dovedla na místa, kde už jsme byli předtím – k Francouzově zátoce a na dlouhou písčitou pláž v South Shields. Už tam pro nás nebylo nic až tak zajímavého, leda tak silnice naprosto zavátá pískem. Ten tam musel ležet už nejméně týden, protože to byly ty poslední silné východní větry.

Tady mají pořádně naváto (má tam být silnice s chodníky po obou stranách)

Souhrnem – z toho kvílení ptáků, šumění moře a z ostrého slunce by člověk skoro měl pocit, že je v úplně jiných zeměpisných šířkách – ještě kdyby teda bylo o dvacet stupňů tepleji. I tak jsme byli ale z té přemíry slunečního záření úplně zpitomělí a načervenalí. Ale bylo to úchvatné.