Hadriánův val

I když už to budou skoro dva týdny, ještě se vrátím k výletu na Hadriánův val, kde jsme byli 28. května. Naplánovali jsme si úsek, který z mapy vypadal jako zajímavý, přiměřeně dlouhý a pohodlně dosažitelný vlakem z Newcastlu, s výhodou toho, že se nemusíme vracet do místa, odkud jsme vyšli.

Mapka výletu podél Hadriánova valu; vyzeleněná část mapy vyznačuje území Northumberland National Park

Dřív jsem měl takovou matnou představu, že Hadriánův val je prostě val jakožto hliněný násep nebo tak něco, ale ve skutečnosti to byla dost solidní kamenná zeď, i když samozřejmě ta dlouhá staletí v plném rozsahu nepřežila. Hadriánův val postavili Římané ve druhém století našeho letopočtu, aby vymezili severní hranici říše a oddělili „civilizovanou“ část ostrova na jihu od barbarských Keltů a Piktů na severu, prostě něco jako ve Hře o trůny. Val se táhnul přes celou šířku Británie mezi místy, kde dnes stojí města Carlisle a Newcastle. V určených rozestupech byly na Valu pevnosti a menší strážní stanoviště.

Abychom se tam dostali, dojeli jsme vlakem do železniční stanice ve městečku Haltwhistle (volně přeloženo Stůjpískle). Pak jsme se vydali zarostlým údolím potoka Haltwhistle Burn. Je to tam místy poměrně úzké a dost zahloubené pod úroveň okolní zvlněné krajiny, kde se může člověk rozhlížet po pastvinách s ovcemi a třeba by ani nemusel nic vědět o tom, že o kus dál by mohl spadnout ze skály.

Haltwhistle Burn

Podél potoka jsme došli na místo zvané Cawfields, kde se nachází jezírko – zatopený lom, nad nímž se tyčí strmá skála odlámaného kopce. Tam jsme nastoupili na dálkovou turistickou trasu Hadrian’s Wall Path, která se táhne po celé délce Valu. Jak ukazuje mapka, šli jsme po cestě na východ. Podél cesty byly pozůstatky kamenné zdi, v těchto místech třeba metr a půl široké a půl metru až metr vysoké – zkrátka ideální místo, kde jsme mohli usednout, zakousnout se do výživně obloženého pečiva a vyhlížet do okolí. Jasně bylo vidět, že Římani zvolili pro zeď velice dobrou polohu: vystavěli ji na vršku hřebene kopců s mírnými svahy na jih a strmými srázy na sever. Na obě strany se rozkládaly zelené pastviny, oblé kopce, tu a tam nějaká farma nebo lesík, zídky a úzké silnice.

Pohled z kopce nad lomem na Val táhnoucí se po hřebínku Cawfield Crags, s pozůstatky hrádku (milecastle) č. 42

Nejvyšší kopce v tomto úseku Valu

Zelené kopečky Northumbrie

Tak jsme postupovali dál po hřebeni, cesta šla nahoru a dolů, ale spíš nahoru k nejvyššímu bodu Winshield Crags (345 m n. m.) a výhled byl čím dál lepší. Za vrcholkem pak bylo vidět na další část cesty, kde vykoukla strmá severní stěna Highshield Crags a pod nimi jezírko. V místě, kde hřeben přelézala silnice, bylo velké parkoviště a spousta lidí. Čím dál jsme ale šli od parkoviště, tím méně turistů tam bylo. Zase to bylo nahoru a dolů kolem pozůstatků zdiva, tu a tam i se základy nějaké stavby připlácnuté k Valu z jižní strany. Najednou koukáme, že jsme na vršku těch skal a hluboko pod námi je jezírko Crag Lough.

Skály Highshield Crags a jezero Crag Lough

Lingvistická odbočka: Lough, poangličtěná varianta gaelského loch, je časté pojmenování jezera v Irsku, ale co to dělá v Anglii (i když blízko Skotska)? Na internetu se dozvídám, že toto Lough pochází z kumbrijštiny, vymřelého keltského jazyka příbuzného velštině; dokonce i slovo crag, které má na mapách hojnější zastoupení, má keltský původ (irsky carraig, velšsky craig označuje skálu nebo kámen). Tahle louže pod Hadriánovým valem je tedy skvělou připomínkou jazyka, kterým tu mluvili Britové v době, kdy slovo Britové mělo užší význam než dnes a označovalo keltské obyvatelstvo v protikladu k římským, anglosaským a dalším naplaveninám.

Blíže východnímu konci jezírka už skalnatá výšina nebyla tak skalnatá, cesta klesala a vedla borovým lesem (ehm, tedy řekněme úzkým pruhem porostlým borovicemi), který voněl jako Hradecké lesy nebo Český ráj. Odtamtud by se dalo pokračovat po Hadriánově cestě na další hřeben, ale pro nás už byl docela čas začít se vracet k železnici. Chtěli jsme sejít po značené veřejné cestě, ale ta byla plná krav, tak jsme je radši obešli po sousedním pozemku. Ze začátku to byla pěkná procházka po louce, ale blíže k silnici byla země nerovná, podmáčená, a nakonec jsme museli lézt přes ploty a zídky. Od silnice, vyznačené na mapce, jsme chtěli pokračovat po značené cestě směrem k muzeu a pozůstatkům římské pevnosti Vindolanda, jenže nám to zase ztížilo stádo krav s telaty, což znamenalo okliku a další plot a ostnatý drát. Z osady poblíž pevnosti jsme už sešli dolů do vesnice Bardon Mill, kde je nádraží, po silnici.