Tanfield Railway

Z článků, které jsem v poslední době napsal, by čtenář mohl mít pocit, že se v Anglii jenom flákám a jezdím po výletech. Jako výmluvu musím uvést, že v práci se nenasbírá námět na zajímavý článek tak rychle, a i kdyby, tak ho radši pošlu do Vehicle System Dynamics. :) Ale ne, taky brzo napíšu něco z práce. Ale hezky popořádku. Tak teď to budou poznámky z muzejní železnice Tanfield Railway, která se chlubí, že je to nejstarší železnice na světě, má nejstarší výtopnu a nejstarší železniční most.

Ranní vlak přijíždí do stanice Andrews House. Stačilo by už jenom nafixlovat rozostřené pozadí a vypadalo by to úplně jak z modelového kolejiště.

Tam, kde se v češtině používá úsloví „nosit dříví do lesa“, Angličan řekne „vozit uhlí do Newcastlu“. Ve velkém měřítku je to přiléhavé, neboť právě odtud se kdysi vyváželo obrovské množství tohoto paliva – většinou na lodích. Do přístavů na řece Tyne v Newcastlu se však muselo to uhlí nějak dopravit z okolních dolů. K tomuto vození uhlí do Newcastlu sloužily nejprve dřevěné, potom železné dráhy, které tu v okolí tvořily hustou síť. Některé koleje byly zřízeny jako stálé, jiné se často překládaly – nejen podle toho, kde se zrovna těžilo, ale i podle toho, který sedlák levněji umožnil dopravu přes svoje pozemky.

Na pozůstatku po těchto uhelných tratích na jih od řeky Tyne nyní stojí normálněrozchodná muzejní železnice Tanfield Railway. Zrovna v tomto místě byla trať postavena už v roce 1725, odtud tedy plyne označení „nejstarší železnice na světě“, ač pochopitelně v osmnáctém století to byla ještě dřevěnice.

Ústředním bodem této železnice je depo Marley Hill s blízkou dvojkolejnou stanicí Andrews House. Z místa, kde bydlíme, se tam dá dostat za hodinu na kole (autobusem s přestupem v centru by to trvalo stejně dlouho). Z Marley Hillu vede něco přes kilometr trati na sever do Sunniside a asi tři kilometry na jih, kde trať končí stanicí East Tanfield.

Kolejiště v Marley Hillu

V neděli byl provozní den, takže když jsem ráno dorazil k železnici, kousek od jejího severního konce jsem natrefil vlak složený z jedné třínápravové parní lokomotivy, pěti osobních vozů a jedné mrňavé dieselové lokomotivy na konci. Zářezem, po jehož vrchním okraji vede stezka pro pěší a cyklisty, se táhl mrak páry. Stejnou soupravu s lokomotivou přepojenou na druhý konec jsem potkal o něco později u stanice Andrews House, odkud je úvodní fotografie.

Tenhle vláček je samozřejmě hlavní atrakcí pro turisty a zároveň vlastně vrcholem úsilí o uvádění starých vozidel zpět do provozu, ale z celého historického bohatství zdejšího muzea je to vlastně jenom taková třešnička na dortu. Ony ani ty osobní vozy nejsou původní, jejich dřevěné nástavby byly nově postaveny na rámech a dvounápravových pojezdech jiných vagonů, pravděpodobně nákladních.

Osobní vozy se odstavují do moderní boudy, jež slouží zároveň jako kavárna, zatímco lokomotivy se ukládají do staré haly, jejíž interiér je na dalším obrázku. To je ta „nejstarší výtopna na světě“, kterýžto titul si prý zaslouží tím, že se používá už od roku 1854.

Marley Hill Engine Shed

V hale stálo pět lokomotiv (kromě té, která zrovna jezdila), všechno jsou to posunovací lokomotivy o dvou nebo třech nápravách, s kastlíkem na uhlí za kabinou a sedlovou vodní nádrží na kotli. Na webových stránkách muzea vidím dvě z nich jako provozní, jedna byla zrovna po revizi kotle a další taky vypadaly docela dobře.

Tahle hala není ale jen tak nějaká bouda. V zadním koutě (na fotce vlevo) se nachází řádná kovářská výheň, dvě kovadliny a rozsáhlý inventář kleští a kladiv všeho druhu – prý se občas ještě používá. Za vraty v protilehlé zdi je dílna se soustruhem na dvojkolí, ten je teda relativně moderní (jen šedesát let starý), ale normáně v provozu.

Soustruh na dvojkolí

Za černou lokomotivou na fotografii z depa se schovávají dílenské stoly, malý soustruh, bruska a vrtačka s řemenovým náhonem od hřídele nahoře. V přístavku jsou ale dva další takové rozvody, množství větších strojů na stejný pohon (soustruhy, vrtačky, obrážečky) a dva stacionární motory, které to všechno poháněly. Stroje se už nepoužívají, ale motory jsou provozuschopné. No paráda.

Stará dílna s transmisemi

V Marley Hillu se pracuje na údržbě provozuschopných vozidel a na renovacích dalších historických lokomotiv a vozů, ovšem k tomu slouží ještě několik dalších hal a dílen, které nejsou přístupné veřejnosti. Pokud jde o renovace vozidel, výchozího materiálu je k dispozici dost. Kolejiště Marley Hill představuje obrovské vrakoviště lokomotiv všech trakcí, osobních i nákladních vozů a speciálních strojů. Při obnově některých z nich se určitě víc nadřou tesaři a truhláři než zámečníci.

Starodávné vozíky za depem Marley Hill

Odpoledne jsem si udělal procházku do Tanfieldu. Část cesty vede mezi poli, kde roste řepka jako v Čechách, ale touhle dobou byla kolem cesty i spousta rozkvetlých hlodášů, což tuto krajinu od Čech výrazně odlišuje. Potom člověk postupuje kousek po úzkých cestách údolím potoka Causey Burn, dokud se nevynoří před obloukem onoho nejstaršího železničního mostu na světě. Most nese jméno Causey Arch, je tvořen jedinou vysokou kamennou klenbou přes údolí. V roce 1726, kdy byl otevřen, po něm vedly dvě dřevěné koleje. Dnes po něm už dávno vlaky nejezdí, vede tam jen stezka pro pěší. Na druhé straně je vystaven dřevěný vůz na uhlí (asi replika).

Most Causey Arch. Z opačné strany byl přímo proti světlu, z téhle strany se zase nevešel do foťáku.

Na východní straně údolí se nachází železniční zastávka pojmenovaná podle mostu, Causey Arch. Dál vede cesta lesem skoro podél trati. Když jsem slyšel z dálky houkat parní lokomotivu, byl jsem zrovna na pěkném průseku, i zaujal jsem pozici šotouše, ale ukázalo se, že to nakonec tak dobrý pohled nebyl a že mi tu lokomotivu stejně poslali uhlím napřed. Jistě, protože tu ani není kde ji otočit. I na to zařazení lokomotivy na druhý konec vlaku v konečných stanicích potřebují tu druhou mašinu, protože kolejiště neumožňuje soupravu objet.

Po této cestě jsem došel na konečnou stanici Tanfield, kde to vypadalo jako na staveništi, neboť tam zcela moderním způsobem budovali vysoké (beto)nové nástupiště. Je vidět, že se zdejší muzejní železnici daří. Pak jsem se vrátil skoro stejnou cestou zpátky do Marley Hillu, kde jsem měl odložené kolo, a na něm jsem dojel zase do Newcastlu. To se jelo dobře, protože to bylo s kopce. Stejně to bylo, když se vozilo uhlí. Naložený vůz jel do Newcastlu skoro sám, kůň se volně procházel; pak musel vytáhnout prázdný vůz zpátky k dolům.

No a takhle to uhlí vlastně dovezli nejspíš do toho Dunstonu, to by byla nejpřímější cesta, i když ty koleje tam už dávno nevedou. V jednom ze starších článků jsem zmiňoval Dunston Staiths, starou dřevěnou estakádu nad řekou, kde se uhlí překládalo ze železničních vozů do lodí. Moje cesta vedla okolo, tak jsem se tam zastavil – to bylo teda už ráno, takže teď dělám nepořádek v časové posloupnosti vyprávění, ale to snad nevadí. Už jenom fotku. Na část stavby se dá vylézt. Modré konstrukce představují renovované pozůstatky dopravníků, které se vždycky spustily tak, aby navazovaly na výsypky pod podlahou mostu. Jimi se dostal náklad do lodí. V nákladových prostorech lodí pracovali chlapi, jejichž úkolem bylo uhýbat se padajícímu uhlí a rozhrnovat jej tak, aby se nenahromadil na jedné straně a loď se nepřeklopila.

Dunston Staiths; za konstrukcí je hlavní tok řeky, vpravo je zátoka, která však za odlivu je velikou bahnitou plochou

Tak to by asi stačilo, příště bych teda mohl dát zase něco z práce. Mám tu už dlouho rozepsaný popis britského podvozku BT-10 a čekám, až se mi podaří doplnit nějakou fotku, ale zatím jsem na nádraží neměl to štěstí. Taky bych mohl poreferovat o metodice určování poplatků za dopravní cestu na britských železnicích, anebo o tom simulačním programu Universal Mechanism. Ten mě teda ale nedávno docela naštval, asi jsem ho přechválil... celý den jsem řešil jednu záhadu způsobenou buďto chybou, anebo nedokumentovaným omezením programu.