Železniční muzeum v Yorku

Když jsme minulý týden jeli do Yorku, navštívili jsme i Národní železniční muzeum, které v tomto městě sídlí. Muzeum má výborné zázemí se spoustou pěkně renovovaných vozidel, není to daleko od nádraží a od historického centra města a vstup je zdarma, jak tomu často v britských muzeích bývá.

Lokomotiva na točně ve Velké hale Národního železničního muzea v Yorku

Vstup do muzea se nachází v jakémsi přístavku jedné ze dvou velkých hal, nazvané Station Building, neboť její interiér je upraven do podoby nádraží – mezi rovnoběžnými kolejemi jsou postavena nástupiště, jež oživují všeljaké předměty upomínající na osobní dopravu v dobách dávno minulých, ať už jsou to skutečné muzejní exponáty, nebo obyčejné káry s ošuntělými kufry. Nástupiště umožňují pěkný výhled na skříně a interiér vozidel, avšak kvůli velké výšce a kvůli bednění na hranách, jež je z bezpečnostních důvodů dotaženo až těsně k vozidlům, není z jejich spodní části vidět nic. Celkový pohled na vozidla je možný jen z jedné strany první koleje, odkud je i následující fotografie, a potom mezi kolejemi nejzadnějšími, kde však bylo bohužel mizerné osvětlení.

Královský salonní vůz

Šestinápravový „kočár“ na fotografii je jedním ze skupiny vozů, které zaplňovaly celé dvě koleje a které tvoří expozici vozů britských králů a královen. Vnitřní vybavení těchto vozů vypadá jako někde na zámku, ale i zvnějšku jsou vozy zdobeny až do takových detailů, jako střídavě hnědo-zlatý nátěr pružnic nebo dřevěné obložení disků kol (že by předchůdce dnešních protihlukových opatření? :-)

Zbytek haly vyplňují obyčejnější historické osobní vozy různého provedení, včetně vozů zavazadlových a poštovních. Jeden poštovní vůz má na boku upevněný výklopný rám se sítí pro zachytávání poštovních zásilek za jízdy. Dále je tu několik parních lokomotiv a úplně vzadu staré nákladní vozy, ale jak jsem zmínil, stojí tam skoro ve tmě.

Z této budovy se pak dá projít podchodem do Velké haly, Great Hall, v níž jsou koleje uspořádány kolem velké točny – jak je vidět na titulní fotografii. Krátce po našem příchodu přišla na točnu paní, která měla krátkou přednášku o funkci této konstrukce, následovanou ukázkou toho, jak se točna točí. Pro znalého člověka to samozřejmě nebylo nic překvapivého, ale byl u toho pěkný výhled na vystavenou lokomotivu GNR No. 1 Stirling. Ta byla postavena v roce 1870 a přezdívalo se jí eight-footer – podle průměru hnacích kol, který v přepočtu na metrické jednotky činí 246 cm.

V hale stojí množství parních lokomotiv, mnohé z nich jsou menší lokomotivy britské výroby s válci uloženými mezi koly, jak bylo v Británii obvyklé. Vcelku ale zahrnují široké spektrum vozidel, jež vystihuje další fotografie – na ní je téměř pravěký stroj Agenoria z roku 1829 a kapotovaná lokomotiva Duchess of Hamilton z roku 1938.

Tyto lokomotivy od sebe dělí více než sto let; starší z nich by se těžko vešla nejen do britského, ale i jakéhokoli jiného obrysu.

Do stejné kategorie jako novější z těchto lokomotiv patří slavná lokomotiva Mallard, která stojí na koleji hned za ní. Dále je tu například úzkorozchodná lokomotiva typu Fairlie nebo obrovský „štokr“ z Číny. Dvě z lokomotiv mají ukázkově rozřezaný kotel, aby bylo vidět, co je uvnitř, a jiná zase stojí na pěkně osvětleném kanálu, odkud je výhled na spodek.

Nechybí ani hnací vozidla jiných trakcí. Z nich vybírám na další fotografii tři velké motorové lokomotivy. Pocházejí z konce padesátých a začátku šedesátých let, kdy se na britských železnicích začala ve větším měřítku zavádět dieselová trakce. První dvě lokomotivy mají elektrický přenos výkonu, ta vzadu je dieselhydraulická – je to řada 52 Britských železnic, původně německé konstrukce. Jedním z úkolů konstruktérů této varianty bylo dostat velký motor (vlastně dva motory) se vším okolo do vozidla pro britský obrys.

Z můstku ve velké hale vypadají tyto velké dieselové stroje skoro jako mašinky na hraní

Na dalším obrázku je takový zajímavý detail pohonu čtyřnápravového motorového vozu z roku 1934. V každém podvozku je jedno dvojkolí poháněno kloubovým hřídelem přes nápravovou převodovku umístěnou vně nápravového ložiska na jedné straně. Jestli je to opravdu šneková převodovka, tak jak to potom jezdilo výběhem?

Pohon dvojkolí motorového vozu GWR No. 4

Ještě je tu vystaveno i několik nehnacích vozidel, například dvounápravový osobní vůz – kabriolet třetí třídy anebo vagón lazaretního vlaku, jehož vnitřní vybavení je zajímavě doplněno scénami promítanými na volné plochy uvnitř vozu. Naprosto úžasný mi ale přišel měřicí vůz z roku 1906, který je na dalším obrázku. V elegantně rozšířené kukani vprostřed délky vozu se nachází hlavní měřicí stanoviště, na které však bohužel bylo hodně blbě vidět – k vozu byla sice přistavená plošinka pro pohled do okna, ale na méně zajímavém místě; několik fotek interiéru najdete v článku zde. Škoda, že u vozu nebylo víc popisů, co k čemu sloužilo, byl bych si to i lépe prohlédl. Vůz umožňoval například měření tažné síly na háku; zvláštní kolo, které je vidět na fotografii, bylo určeno pro přesné měření rychlosti. Lokomotivě Mallard (za kterou je v muzeu v Yorku vůz zařazen) toto kolo naměřilo v roce 1938 rychlost 200 km/h.

Dynamometrický vůz LNER z roku 1906; bílé kolo slouží k měření rychlosti jízdy

Na velkou halu navazuje budova North Shed, v níž jsou koleje s několika vozidly, především je tam ale nacpáno obrovské množství železničních artefaktů a modelů všech velikostí v regálech a vitrínách. Kromě toho tam mají modelové kolejiště, jehož provoz se řídí stejným způsobem jako na velké dráze – je to něco jako v dopravním sále na DFJP anebo jiné dopravní škole, ovšem toto zařízení bylo vybudováno asi před sto lety.

Zkrátka kdybyste někdy zabloudili do Yorku a neměli co dělat, tak v Národním železničním muzeu by se dala zabít spousta času, pakliže se trochu zajímáte o historii techniky.