O'er the Brig o' Stirling

Nadpisem, který jsem si vypůjčil ze skotské písně o bitvě u mostu ve Stirlingu, začínám vyprávění o naší víkendové návštěvě starobylého města skotských králů. Stirling leží na prahu Vysočiny a ve středověku tu bylo docela rušno, krev tekla jako kečup. Dnes je Stirling pěkné město se spoustou historických památek.

Starý most přes řeku Forth ve Stirlingu

V sobotu ráno jsme v Newcastlu sedli do vlaku, který frčí mezi zelenými pastvinami a mořským pobřežím rychlostí 125 mil za hodinu, dokud nedojede do stanice Edinburgh Waverley. Na okolních pastvinách ležela trocha sněhového poprašku a jedno dítě cestující ve vlaku hlasitě projevovalo údiv nad takovým množstvím sněhu.

Vlak potom přejíždí dlouhý most přes Firth of Forth a frčí až do Aberdeenu, ale my jsme přestoupili na jiný vlak, který nás dovezl do Stirlingu. Trať vede dosti obydlenou a průmyslovou oblastí okolo Falkirku. Později jsem přišel na to, odkud je mi to jméno povědomé – nachází se tam technická zajímavost zvaná Falkirk Wheel, mohutná otáčející se konstrukce, která slouží jako výtah pro lodě mezi dvěma plavebními kanály na různých úrovních.

Ve Stirlingu jsme procházeli mezi šedými kamennými domy pod šedou mlžnou oblohou, a když jsme povylezli směrem k hradu a vyhlédli přes střechy budov, mohli jsme v šedém oparu rozeznat šedý kopec s vysokou šedou věží – památníkem Williama Wallace. Prošli jsme po Broad Street, kde na projíždějící auta míří dva kanóny, na sloupu dřepí jednorožec a vedle je krámek, kde se vyrábí a prodávají skotské dudy. Na horním konci ulice stojí pozůstatek domu Mar’s Wark ze 16. století. Za ním začíná rozlehlý a hustě obsazený hřbitov u kostela Holy Rude (tj. Holy Rood). Tato část města, „Top of the Town“, se rozkládá na kopci se dvěma vrcholky – na jednom je kostel se hřbitovem, na druhém hrad. Skalka vyčnívající nad náhrobní kameny a kříže slouží jako vyhlídka, je na ní plaketa se siluetami okolních obzorů a s vyznačením, které hory mají být vidět. Názvy jako Ben Lomond, Ben Venue a Ben Ledi voní jako zažloutlé stránky bichle s básněmi Waltera Scotta, ale kvůli mlze je stěží vidět zalesněné vršky ležící 1–2 km odsud.

Pozůstatek domu Mar’s Wark (wark = work = building) na horním konci Broad Street

Říkal umrlec: „Támhle stojí nějaký pán a něco povídá. Lidi, pojďme si ho poslechnout!“

V kavárničce na dolním konci místního maličkého Václaváku jsme si dali oběd a poslechli si bandu halasících Němců, a potom jsme zamířili na hrad. Bloumali jsme po nádvořích a hradbách a prošli si výstavku vystavěnou kolem časové osy skotské historie, pak jsme si počkali na začátek komentované prohlídky hradu. Dobře jsme udělali. Přišel chlapík s řádným skotským přízvukem a s hlasem, jímž by mohl nejen překřikovat děti skotačící po nádvoří (což dělal), ale i recitovat skotskou hrdinskou poezii.

Pohled na kostel Holy Rude a hřbitov z hradeb

Skoti pod vedením krále Roberta Bruce ve 14. století hrad sami pobořili, aby ho nemohli využít Angličani, kdyby se ho zmocnili. Dochované budovy jsou tedy pozdější, převážně ze 16. století. Hlavní části hradu byly nedávno restaurovány. Interiér královského paláce není přeplněný, ale je krásně vymalovaný a stěny v královnině síni jsou pokryté nově zhotovenými gobelíny docela brutálně znázorňující lov na jednorožce. Hodovní síň je prostá a téměř prázdná, ale díky tomu si člověk taky snáz představí, jak to tam vypadalo, když se síň ve středověku používala. A ona se používá i dnes k různým akcím. Průvodce říkal, že poslední Stuartovec, který tam pořádal hostinu, byl Rod Stewart. Dřevěná konstrukce střechy je parádní. Budova je zvenčí omítnutá a její barva je světle okrová („královská zlatá“), čímž ostře kontrastuje s tmavými kamennými zdmi všech ostatních staveb. Někteří místní obyvatelé si prý na ten pohled pořád nemůžou zvyknout, ale ono to takhle v 16. století opravdu vypadalo.

Na vnitřním nádvoří Stirling Castle

Kolem půl páté se sešeřilo, ale nízká oblačnost už se taky trochu zvedla a na Abbey Craig a Ochilské vrchy už bylo vidět líp. Byla nám zima, a tak jsme slezli dolů do města a zapadli do kavárny. Potom jsme se šli ubytovat do penzionu zřízeném v kamenném domě v obytné čtvrti pod strmými svahy návrší s hradem.

Večerní výhled na Abbey Craig s památníkem Williama Wallace

Ráno začalo chutnou snídaní. Anglická snídaně se ve Skotsku samozřejmě jmenuje skotská snídaně (Full Scottish). Moje snídaně obsahovala trochu haggisu; haggis je slavné skotské jídlo (a taky zviřátko!) a pro některé je to synonymum podivínské pochoutky, ba „prasárny“, ale v kontextu jitrnic, jelit, dršťkovky a podobných pokrmů to nic až tak zvláštního není. Pod stromy okolo zeleného plácku Victoria Square se honily veverky a slunce zlehka osvětlovalo kamenné domy. Prošli jsme centrem města a sešli k řece Forth, která se klikatí okolo města. Podle vysokých blátivých břehů bylo vidět, že se tu docela projevuje odliv. Ono je těžko říct, jak daleko vlastně je Stirling od moře: řeka se postupně rozšiřuje, až je z ní záliv Firth of Forth (slovo firth je příbuzné s fjord).

Cesta vedla kolem zříceniny kláštera Cambuskenneth Abbey, ze kterého zbyla jedna věž a nějaké základy. Pak jsme se obrátili k severu a došli pod skalnatý sráz kopce Abbey Craig, na němž stojí památník Williama Wallace.

Na cestě z Cambuskennethu k Abbey Craig

Trochu jsme ho obešli a vylezli nahoru z východní strany, kde je svah mírný. V lese už kvetly sněženky. Shora byl pěkný výhled na meandrující řeku a město s návrším, na němž stojí hrad. Chvíli bylo zataženo a mrholilo, chvíli bylo nebe skoro modré, potom byla část výhledu zakryta mlhou, která byla plná slunečního světla, takže byla část krajiny doslova zalita sluncem.

Nížina kolem řeky Forth, z níž vystupuje vrch se Stirlingským hradem – pohled z Abbey Craig

Skotského národního hrdinu Williama Wallace zná většina lidí asi z filmu Statečné srdce, který se ale až tak úplně nesnaží sledovat historické události. Jeho památník byl na kopci u Stirlingu vystavěn asi před 150 lety, má podobu vysoké kamenné věže s korunou z klenutých oblouků a zvlášť proti temnému nebi působí jako sídlo nějakého čaroděje. Nahoru se jde po úzkém točitém schodišti, z něhož lze vejít do tří síní s expozicemi na téma skotské historie a slavných Skotů. Úplně nahoře, pod kamennou korunou, je volné prostranství sloužící jako rozhledna. Ač dole bylo příjemně, na věži silně foukalo. Nebe se zatáhlo, ale mezerami v mracích procházely sluneční paprsky a vypadalo to úchvatně. Ale hory skotské Vysočiny zase nebyly vidět, i do blízkého svahu Ochilských vrchů se zase navážela mlha.

Podobný výhled jako na předcházející fotce, ale o tři čtvrtě hodiny později

Dolů jsme sešli po strmější, klikaté zpevněné cestě vedoucí k parkovišti a turistickému obchůdku. Jakmile jsme odtamtud vylezli k hlavní silnici, vykoukly mezi stromy a pouličními lampami zasněžené horské vrcholy. Kdybychom se byli ráno třeba o půl hodiny déle flákali, mohli jsme to vidět z vršku věže.

Na obzoru nejspíš Ben Ledi v pohoří Trossachs – 879 m n. m., 28 kilometrů daleko

Do Stirlingu jsme přešli přes starý kamenný most (viz úvodní fotka), který dnes slouží jen pro pěší. Kousek odtud proti proudu se kdysi nacházel ještě starší dřevěný most, který sehrál důležitou roli v bitvě roku 1297. Skoti tu dost podrtili anglickou armádu, která se začala sunout přes úzký most. Jak část přešla, Skoti zaútočili a protivníci neměli kam ustupovat. O bitvě se vypráví v písni Stirling Brig (brig = bridge). Podle české verze, kterou zpívají Fiannani, obránci schválně most poškodili, aby se pod anglickým vojskem propadl. Ve skotském textu jsem nic takového nenašel, tak jsem měl podezření, že je to výmysl či snad chyba překladu (kdyby se „Moray cut him doon“ vyložilo jako že Moray rozsekal most, zatímco správně to má znamenat, že rozsekal sira Cressinghama). Stačí ale kouknout do Wikipedie a člověk se dozví, že už v patnáctém století se vyprávěla verze, v níž během bitvy tesař zavěšený pod mostem ve správný okamžik vytahuje kolík, čímž přidává konstrukci nějaké stupně volnosti a způsobuje zřícení anglických bojovníků.

Ve městě jsme stihli už jen pozdní oběd v irské hospodě. Na tomto místě se hodí udělat poznámku o teplotě piva. Kdyby se vás v Čechách číšník zeptal, jestli to pivo chcete studené, tak byste si asi ťukali na čelo. Na britských ostrovech se ale pijí hlavně svrchně kvašená piva, která se podávají méně vychlazená – odtud asterixovské vtípky o teplém pivě. Ono to i k té chuti sedí, od ejlu se neočekává, že bude „jako křen“. No a tady měli jednu pípu s Guinnessem bez dalšího upřesnění a jednu "extra cold". Ta druhá varianta odpovídala teplotě, kterou by člověk očekával od českého piva.

No a to už bylo asi tak všechno, co jsme ve Stirlingu stihli. O půl čtvrté jsme vlezli do vlaku a jeli stejnou cestou zpátky, z okna jsme koukali na vzdalující se kopce (teď už opravdu bez mlhy a oparu) a vycházející měsíc.