Lednový výšlap na Hadriánův val

Tak tu máme leden, brzy to bude rok, co přebýváme v Anglii. Moje drahá polovička trávila celou sobotu (a neděli) na kurzu pro učitele anglického jazyka TEFL, a já, abych se nenudil doma, jsem si vymyslel výlet. Počasí nemělo být nic moc, ale mně už se opravdu chtělo zase navštívit severoanglické vršky, a tak jsem se vydal na Hadriánův val.

Vlevo žijí barbaři, vpravo leží civilizovaná Římská říše

Na začátku minulého roku, když jsme přijeli do Anglie, bylo pro nás všechno nové. I obyčejné věci nám připadaly zajímavé, a mně třeba stačilo chodit po obyčejných ulicích, které vypadaly jak z anglického filmu, a koukat okolo. Teď už – samozřejmě ne že bychom všechno znali a všude byli, ale obyčejné věci už jsou taky obyčejné, blízká a snadno dosažitelná místa jsme navštívili, a tak nemáme pocit, že musíme nutně pořád někde trajdat. Ovšem jak už zase plánujeme návrat do ČR, tak si uvědomuju, že některé věci mi prostě budou chybět. Skotská vysočina (kde jsme nebyli) nebo Lake District (kde jsme byli jen dva dny) jsou jasným námětem na budoucí dovolenou a únik před českým letním vedrem – tam se určitě ještě podíváme. Ale už nepůjde o víkendu prostě sednout na vlak nebo do auta, hodinku jet a pak bloumat pustými kopci s ovcemi, travou a vřesem nekonečna barev.

A tak jsem teda v sobotu ráno sednul na vlak a dojel do oblíbené stanice Bardon Mill. Krucinál, v té 156 je tak málo místa pro nohy, kam se hrabe Bdmtee! Z nádraží jsem vyrazil na sever, chtěje bez zbytečných oklik dorazit na Zeď v místě pevnosti Housesteads. Veřejná cesta přes Thorngrafton Common existuje jen jako čára na mapě, mimo přelejzky si člověk sám volí cestu přes vlhké pastviny, ale na to už si člověk v Anglii zvykne.

Označení veřejné cesty

V jemném mrholení a s větrem v zádech jsem stoupal z údolí řeky Tyne, přešel několik hřebínků zvrásněné krajiny a chválil boty, že neprotekly, když jsem se důkladně nacápnul do podmáčené traviny. Různě se střídaly oblé vrchy a strmé svahy se skalami, dokud jsem nedošel k těm nejvyšším vrchům s nejstrmějšími severními svahy, kde stojí zbytky Hadriánova valu. A jak že to tam vypadá v zimě? Asi stejně jako na jaře, v létě a na podzim. Akorát těch nemnoho listnatých stromů, které člověk potkává, je bez listí; ovce jsou bez jehňat, krávy bez telat a možná nějaké rostlinstvo je méně zelené a více zvadlé než třeba na jaře. Není patnáct stupňů, ale třeba sedm. Tam nahoře ale víc záleží na větru než na teplotě.

Cesty života jsou klikaté

U farmy Housesteads jsou zbytky velké římské pevnosti, která je dnes většinou známa pod stejným jménem. Je tam i jakési muzeum, kde se prodávají vstupenky do zřícenin pevnosti. Bylo by zajímavé si to projít, ale já jsem v tom nedlouhém čase vyměřeném denním světlem a jízdním řádem chtěl spíš navštívit jiná místa. Šel jsem po hřebeni podél Valu a rozhlížel se na obě strany. Na severní straně vykouklo jezero Broomlee Lough.

Díra ve zdi a Broomlee Lough

Minul jsem několik pozůstatků strážních stanovišť a přemýšlel, kam ještě půjdu. Hluboko pod srázem Sewingshields Crags jsem viděl jako na dlani to, na co jsem koukal do mapy. Myslel jsem, že bych mohl dojít ke skalkám, mohylám a kamennému kruhu poblíž jezírka Folly Lake. Ovšem nepřipadalo mi, že tam, kde podle mapy má být cesta, skutečně cesta je, takže by mě to mohlo dost zdržet. Navíc zrovna tam, kudy bych se potřeboval dostat, bylo stádo krav, které bych radši obešel. Abych potom nemusel spěchat, radši jsem to tam otočil. Sednul jsem si na kámen v základech bývalé strážní věžičky, kde bylo relativně závětří, a poobědval chleba se sýrem Hadrian z northumbrijské sýrárny.

Hadriánův sýr

Z trasy Hadrian’s Wall Path jsem slezl Královskou brankou na severní stranu. Zvlněný hřeben se zdí na vrchu vypadal trochu jako hřbet zeleného draka. Zatímco dosud jsem na cestě potkal všeho všudy jednoho člověka se psem a jednoho psa bez člověka, teď bylo vidět, že se na hřebeni rojí turisti, kteří zřejmě vyšli z parkoviště u hlavní silnice pod pevností.

Došel jsem ke kamennému stavení, které v mapě není popsáno, ale asi to kdysi byla vápenka. Odtamtud jsem ještě popošel kus na sever na další hřebínek, sednul si na zídku a koukal na jednu stranu na Broomlee Lough, na druhou stranu na jezero Greenlee Lough, které se objevilo dole. Tam by se dalo taky ještě hodně dlouho bloudit.

Ridley Common, vzadu Broomlee Lough a za ním hřeben Sewingshields Crags

Vrátil jsem se ale do sedla na Valu v místě bývalé věžičky číslo 37 a vylezl jsem nahoru. Směrem na východ bylo vidět dobře a dokonce se zdálo, že se nebe trochu rozjasňuje. Na západě ale bylo zamlženo, vítr hnal mraky skoro po zemi a vypadalo to, že se odpolední deštivá předpověď ještě může splnit.

Návratem k Housesteads jsem dokončil jakési kolečko a vracel se zpátky do Bardon Millu stejnou cestou. Bylo stejné světlo, stejný vítr a koně na Thorngrafton Common se pásli pořád na stejném místě. Ve vesnici jsem si cestou na nádraží všiml zařízení, které slouží jako smíšené zboží, miniaturní kavárna a skoro kulturní centrum vesnice, a zahřál se tam horkou čokoládou. Ještě za světla jsem odjel vlakem do Newcastlu.

Kdybych nevěděl, že se to tady jmenuje East Crindledykes, myslel bych si, že se to určitě musí jmenovat Vlhký blátivý dolík.

Za obtěžování ovcí je trest smrti

Tak jsem se vrátil docela uondaný z klopýtání po hrbolatých mokřinách a vyfoukaný ze silného větru. Holt byl to výlet do správné northumberlandské přírody bez příkras, jakými by byly upravené cesty nebo mírné počasí.