Beinn Narnain – výstup do mraků

V předchozích dnech jsem se prý tvářil smutně kvůli tomu, že pořád koukáme po kopcích, aniž bychom na nějaký pořádný kopec vyšplhali, a tak mě moje milá žena vyslala na výlet samotného. Dopravil jsem se do obce Succoth, která se nachází na sever od Ballochu a trochu stranou od Loch Lomond, a šel jsem na horu s gaelským názvem Beinn Narnain.

Krkavčí skála

Succoth leží na konci Loch Long, což je podle jména loch (jezero), ale ve skutečnosti se jedná spíš o úzký a dlouhý záliv, jeden z těch, do nichž se větví Firth of Clyde. Ráno byl odliv, pobřeží bylo blátivé a vzduch byl výrazně slaný. Vydal jsem se z parkoviště na cestu, která se klikatila lesem. Byla to dobrá cesta, taková ta úvodní etapa, která není tím nejzajímavějším, kvůli čemu člověk do hor chodí, ale kterou musí projít, aby se dostal výš – zvlášť když výchozí bod je v úrovni mořské hladiny. Z méně zarostlých míst byl výhled zpátky na místo, odkud jsem vyšel, jakož i na protilehlý vrch Ben Reoch. Za nimi, v údolí Loch Lomond, se válely mraky.

Na břehu Loch Long při odlivu

Nad hranicí lesa byla krajina zajímavější, vítr se hnal přes střapaté travnaté pahrbky a trápil osamělé stromy, dole v kapradí hučela říčka a nahoře plynuly mraky kolem Creag an Fhithich – Krkavčí skály. Výstup už nebyl tak strmý jako dole, cesta pokračovala zeleným údolím mezi dvěma horami. Na cestu se vydalo docela dost lidí. Tato horská skupina, někdy označovaná jako Arrocharské Alpy, je totiž snadno dosažitelná – člověk nemusí jezdit daleko na sever ani se kodrcat po úzkých cestách, vede sem hlavní silnice z Glasgow. Několik vrcholů je na seznamu Munros, což jsou skotské hory s nadmořskou výškou nad 3000 stop (914 m). Pojmenování je po siru Hughu Munroovi, který na konci 19. století prvně takový seznam sestavil. Dnes je na seznamu 282 vrcholů, a jsou lidi, kteří si dali za cíl zlézt je všechny.

Půda byla vlhká, rašelinitá, ale cesta byla vyskládaná ze solidních kamenů a šlo se po ní pohodlně. Do hlavního toku Allt a' Bhalachain se vléval nespočet malých potůčků valících se z hor. Hranice mraků byla nízko nad hlavou a i výhled zpátky měl už podobu omezeného průhledu údolím přikrytým oblaky. Někomu by toto prostředí možná přišlo děsivě ponuré a tísnivé, ale mně se to líbilo. Ve vyšších polohách přibývalo balvanů poházených všude kolem. Jako ve skalních městech si můžeme vymýšlet pohádky o trollovi s uměleckým nadáním, který všechny figury vytesal, tak sem by se hodila představa trolla, který tu zřídil geologické muzeum: rozmístil zajímavě tvarované a zvrásněné šutráky v travnatém údolí, kolem nasázel drobné kvítí, zřídil cestu, a postaral se i o to, aby každý potůček šel snadno přejít po vysokých kamenech zasazených v jeho korytě.

V údolí mezi horami Cobbler a Beinn Narnain

Jak jsem se blížil do sedla, cesta už byla kompletně v mracích a nebylo možno dohlédnout ani k Lochan a' Chlaidheimh (Mečovému jezírku?), které se podle mapy pod sedlem nachází. Bylo jen slyšet proudící vodu. Ze sedla se dalo jít doleva na Ben Arthur aneb Cobbler (884 m n. m.), doprava na Beinn Narnain (926 m n. m.) a rovně na Beinn Ime (1011 m n. m.). Čekal jsem, že se v sedle lidi budou zastavovat, koukat do mapy a zkoumat, kudy dál, ale většina jich hned neomylně pokračovala na Cobbler. Já jsem pokračoval na Beinn Narnain, ne teda tak neomylně, kousek jsem se musel vrátit, ale svádím to na nepřesně zakreslenou cestu v mapě. Schoval jsem se do závětří za kámen a převlékl se, protože v tom větru už se hodila každá vrstva. Kulich přišel taky vhod. Zaslechl jsem dva lidi mluvit česky a pozdravil jsem je.

Cesta stoupala docela strmě a mraky neustupovaly. Mohla by to být vhodná příležitost k tomu, někde zabloudit a bídně pojít, ale nebál jsem se toho, poněvadž cesta byla výborná, vydlážděná z kamenů, a na vlhkých místech bylo mnoho stop bot a hůlek. Poněkud horší byl poslední kamenitý úsek před vrcholem. Došel jsem k vrcholové mohyle z kamenů a hodlal jsem poobědvat, ale před tím jsem se podíval do mapy. Z ní jsem ale usoudil, že tohle ale ještě není vrchol – ten měl být zhruba uprostřed poněkud placatějšího temene. Podle kompasu jsem ho našel, byl jenom kousek od prvního bodu, ale v tomhle počasí nebyla šance ho vidět. Napadlo mě, že by se třeba dala podle směru trefit i druhá cesta přes Cruach nam Miseag, abych se nemusel vracet stejnou cestou. Byly tam sice nějaké stopy, ale v tomhle počasí a terénu by to nešlo... Zalezl jsem do prohlubně, kde nefoukalo, najedl se a vyrazil zase zpátky. Beinn Narnain prý znamená v gaelštině Hora s vruby či rýhami (ale ve slovníku to nevidím), což odkazuje k hrubému skalnatému vrcholu.

Kamenná věžička na vrcholu Beinn Narnain (926 m n. m.)

Tak jsem sice na vrcholu byl, ale vůbec žádný rozhled jsem neměl. I když už jsem šel zase dolů a neustále jsem si stíral vodu s brejlí, věřil jsem, že ještě bude líp. Jistě, předpověď počasí nemusí vždycky vyjít na sto procent, ale když mělo být celé odpoledne jasno a slunečno, tak by snad hory mohly na chvíli vykouknout z mraků. V sedle však byla mlha snad jen o trochu řidší, než když jsem šel nahoru.

Divoký haggis je zviřátko, které je přizpůsobené pohybu po skotských kopcích tím, že má nožičky na jedné straně delší než na druhé. Tím může ale obíhat kopce jen jedním směrem. Je-li okolnostmi donuceno změnit směr, skutálí se ze svahu dolů, kde už čekají sběrači, kteří je chytají a dělají z nich jídlo – skotskou národní pochoutku.

Šel jsem zpátky stejnou cestou, až u hráze nad lesem jsem odbočil na cestu po vrstevnici kousek na sever. Odtamtud byl aspoň výhled na Loch Long s dramatickým osvětlením. Z Loch Lomond vykukoval mezi kopci jenom kousíček; Ben Lomond byl samozřejmě v mraku.

Pohled Loch Long z cesty pod Creag an Fhithich

Pak jsem pokračoval v sestupu cestou, která podle mapy byla podezřele přímá. Nacházely se na ní velké betonové bloky se šrouby – později jsem se dočetl, že to byly základy sloupů staré nákladní lanovky, používané při stavbě vodohospodářských zařízení. Část této trasy nyní funguje současně jako cesta i jako potok. Na kamenech jsem viděl zlámané škeble – poprvé mě napadlo, že to třeba vypadlo někomu z batohu, ale bylo jich tam pak víc. Možná si tam schránky mlžů přinesli ptáci zdola od mořského zálivu, aby si je v klidu na kamenech rozbili.

Když jsem se vracel k parkovišti, čouhala Krkavčí skála z mraků, ale vrchol Beinn Narnain byl pořád zahalený.

To byl poslední výlet letošní skotské dovolené. Ve středu jsme jeli autem na letiště, pak autobusem do Paisley, vlakem na Glasgow Central, dalším vlakem do Edinburghu, tam jsme se prošli po městě a jeli vlakem do Newcastlu, pak ještě metrem... ale vcelku tenhle přesun vyšel dobře. Další týden v Newcastlu jsem měl pracovní.