Datum sedmnáctého ledna v kalendáři znamenalo, že je čas doplnit chybějící pracovní výkazy, zazálohovat data, odevzdat v práci klíče a počítač a jít se studenty do pivovarské hospody. Všechny výše uvedené položky byly úspěšně splněny. Prodloužený víkend jsme strávili stěhováním a balením, a je-li už řeč o trávení, je třeba zmínit i vynikající bramborové knedlíky s uzeným masem od maminky, které byly důstojným rozloučením s českou kuchyní. Pak už zbývalo jen vydat se na cestu.
Přesun do Anglie jsme vhodně spojili s návštěvou mého bráchy s rodinou, kteří bydlí ve vesnici kousek od pražského letiště. Na letiště jsme se tudíž dostali pohodlně a včas. Nicméně už od okamžiku, kdy jsme vlezli do haly, mi začaly chodit textové zprávy o zpoždění letu z důvodu opožděného příletu letadla z předcházejícího spoje. Ohlášené zpoždění pochopitelně postupně narůstalo, tak, aby si cestující nemohl udělat efektivní náhradní plán.
(Když si ale projdu časy, kdy chodily zprávy o zpoždění, a jaké podle nich zpoždění mělo být, a srovnám to s plánovaným časem odletu předcházejícího spoje Düsseldorf–Praha, vychází mi, že asi hlásili dobře: že se nestalo, že by hlásili menší zpoždění i v okamžiku, kdy už museli vědět, že bude větší.)
Tudíž když jsme odevzdávali zavazadla a přicházeli k bezpečnostní kontrole, vypadalo to, že přestup v Düsseldorfu ještě stihneme. Jakmile jsme ale za bezpečnostní kontrolou naskládali všechny počítače, foťáky, mobily, kabáty, opasky, boty a kdejaké další předměty do příručních zavazadel, přišla poslední aktualizace zpoždění na 110 minut. To pak se pětapadesátiminutový přestup těžko stíhá. Na gejtu nám poradili, abychom stejně plánovaným spojem letěli, že nám potom v Düsseldorfu najdou nějaké náhradní pokračování (nakonec co nám v téhle fázi zbývalo, že?).
Ze západoněmeckého letiště už další přímý spoj do Newcastlu nebyl, tak nás chtěli poslat přes Mnichov do Edinburghu s tím, že do cíle pak dojedeme vlakem (a jízdenku si můžeme potom nechat proplatit). No, říkal jsem si, to není tak zlé – budeme odsud rychle pryč, uděláme si výlet do Skotska a ještě se zadarmo svezeme vlakem. On by to teda nakonec se všemi těmi bágly nebyl příjemný výlet. Jenže... my jsme ještě vlastně neměli ty bágly. Bagáž nepřeložená na zmeškaný přípoj se zřejmě automaticky stává bagáží ztracenou, kterou je třeba obtížně získávat přes ztráty a nálezy. To nám trvalo tak dlouho, že jsme navrhovaný spoj stejně zmeškali.
Ještě by byla možnost zůstat v Düsseldorfu do následujícího dne (hotel by nám prý zaplatili) a pak letět přímým spojem stejného dopravce. Mělo to však háček – museli bychom počkat dva dny, protože tenhle spoj v úterý nelétá. Nakonec jsme zvolili variantu, kdy jsme ještě na letišti našli a koupili letenku na jiný spoj, provozovaný dopravcem, na kterého tamti nemohli rezervaci přehodit. Peníze, jak doufám, dostaneme zpátky – i tak si ale uvědomuju, že kdyby mi náhodou neleželo na běžném účtu tolik peněz, tak jsme v loji.
Takže ještě nějaký ten čas počkat v Německu, znovu podat zavazadla, otravná bezpečnostní prohlídka, hodinu a půl do Londýna, otravná bezpečnostní prohlídka, tři hodiny počkat (to se aspoň nemůže pokazit!), hodinu do Newcastlu... a jsme tam.
Teď, když píšu tenhle článek, už tam skutečně jsme. Tím se z tam stává tady, a jsem za to docela rád, protože takhle hloupou cestu bych si fakt nechtěl zopakovat.
Na zprávu o cestě by logicky mělo navazovat pojednání o úžasných britských vodovodních bateriích, prvních zkušenostech ze zaměstnání, o architektuře či přírodě ve zdejším městě nebo tak podobně. Některým z těchto témat se budu zabývat v příštím psaní.
Žádné komentáře:
Okomentovat