Pracovní pohovor

Dokud nemám nic aktuálního, co bych napsal, alespoň se vrátím ještě k minulému roku. V polovině září jsem obdržel z univerzity v Newcastlu pozvánku na pracovní pohovor. Bylo možné jej vykonat jako telekonferenci, ale vzhledem k tomu, že univerzita proplácí cestovní náklady a ubytování (na jednu noc), rozhodl jsem se udělat si výlet. Ještě mi poradili šikovný letecký spoj, který byl jak nejrychlejší, tak nejlevnější, a přizpůsobili čas jednání tak, abych se tam tímto spojem pohodlně dostal.

Za plotem možná tráva není vždycky zelenější, ale za Kanálem určitě jo.

Na začátku října mi ještě přišel e-mail s podrobnými instrukcemi k pohovoru. V první části jsem měl machrovat, co všechno umím a co jsem ve své dosavadní práci dělal. Druhá část měla spočívat v tom, že přednesu svoje zpracování zadaného tématu – příprava výzkumného projektu týkajícího se dosazení systému aktivního natáčení dvojkolí na podvozek železničního vozidla. Otázkou bylo, co je při tom potřeba řešit, jak využít simulační výpočty, jaké veličiny hodnotit... ale i jak naplánovat úlohy a pracovní balíčky při řešení projektu.

Letadlo do Newcastlu odlétalo 19. října v devět hodin ráno, takže jsem cestu spojil s návštěvou bráchy s rodinou, kteří bydlí ve vesnici kousek od pražského letiště. Na letiště jsem dorazil v pohodě, ale pak už to vypadalo docela katastrofálně. Let měl zpoždění, snad kvůli tomu, že letadlo pozdě dorazilo z nějaké předcházející cesty. Vypadalo to asi na dvacet minut, pak to bylo víc, což byl docela problém – v Düsseldorfu byla pravidelná doba na přestup necelá hodina. Ptal jsem se chlapíka za přepážkou, jestli má tedy smysl do toho letadla vůbec nastupovat – to už radši nikam nepoletím, než abych zkejsnul někde na západě Německa a měl problém se dostat tam i zpátky. Řekl, že to má smysl, tak jsem mu věřil, ale v letadle jsem pak byl dost nesvůj.

Na letišti v Düsseldorfu to šlo dobře, protože postavili ta dvě letadla hned vedle sebe a do haly postavili paní, která navigovala cestující, co měli kvůli zpoždění přestup dost natěsno. Takže to vyšlo a v předpokládaném čase jsem vylezl z letadla v Newcastlu.

Po obědě jsem došel na tu univerzitu (jak se snadno člověk ve městě vymotá, když si předem může tu cestu projít na gůglmapách!), kde jsem podle instrukcí vyhledal konkrétní zasedačku. Čekal jsem, že tam bude zasedat nějaká komise, jako když byly pohovory u nás na fakultě, a že se budou zmateně ptát a nebude jim rozumět. Kdeže, byli tam tři lidi, z nichž jednoho jsem už znal. Sesedli jsme se kolem stolu, nahrál jsem si prezentace do počítače (fungovalo to na první pokus) a podle pokynů jsem vykládal. Když byly nějaké otázky, tak často to byl takový ten případ – znáte to? – jako když jste u zkoušky a zkoušející se ptá přesně na to, co dobře víte. Ne teda vždycky, ale celkově jsem měl z toho dobrý pocit. Nakonec jsem se ptal já na to, co bych mohl dělat a kdy by to vypadalo na nástup, kdyby mě vzali. Bylo mi sděleno, že o výsledku mi dají vědět příští týden, až proběhnou všechny pohovory.

No, pak jsem ještě seděl v zasedačce a potom ještě v kanceláři u projektového manažera (který pořád někam lítal), vyplňoval jsem papíry, aby mi proplatili letenku. Chlapík nakonec přišel, a oznámil mi: mám dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou chceš slyšet dřív? –Odpověděl jsem, že tu špatnou. Ta byla, že venku furt prší (hm, na Anglii fakt nečekané! :). Dobrá zpráva byla, že se mezitím stihli usnést, že mi tu práci nabídnou. Prý nebylo až tak moc zájemců a z nich nebylo těžké udělat výběr. Můj budoucí šéf mě ještě pozval na večer do hospody a pak už teda, značně unavený, jsem se odebral na hotel.

Na to, abych večer šel na pivo, mně ale ještě síly samozřejmě zbývaly, tak jsme se večer znovu sešli u stanice metra a zapadli do nedaleké hospody. Dlouho jsme procházeli labyrintem ztemnělých, nepříliš velkých místností naplněných hosty, až v poslední místnosti v posledním koutě byl volný stůl. Šéf pravil: když už jsi tady, měl by sis dát nějaké tradiční britské jídlo. Tradiční britská jídla jsou dvě: fish and chips, a kari. Nuže, oba jsme si dali kari a k tomu pivo. Ty výčepy v Anglii se mi líbí. To vypadá jak na stavědle, pípy jak páky od výhybek, teď jich tam vedle sebe dlouhá řada a na každé barevně svítí značka. Tam by člověk musel chodit celý týden, aby to všechno ochutnal. My jsme si vystačili se dvěma.

Proměnlivé počasí ráno v centru města

Na další den jsem se těšil, protože jsem měl volné dopoledne a měl jsem tedy čas se podívat po okolí. Pro úsporu bagáže jsem si nebral foťák, ale pár fotek jsem pořídil na svém primitivním mobilu – omluvte prosím technickou kvalitu snímků. Po snídani jsem si udělal vyhlídkovou jízdu metrem (jak nesmyslně tohle zní, když si člověk představí pražské metro!) k pobřeží. Následoval jsem odhadnutý směr, v němž přibývalo mořského vzduchu a nad cihlovými domy a kamennými kostely kvíleli racci. Vynořil jsem se u zříceniny Tynemouthského převorství a hradu. Brána byla zavřená, otevírali až později. Tak jsem se šel projít kousek po pobřeží k ústí řeky Tyne, chráněnému dvěma dlouhými zdmi vybíhajícími z pevniny, na jejichž konci stojí majáky. Chvíli jsem postál u mokrých laviček, postavených na pahorek na břehu tak, aby z nich byl pěkný výhled na moře. Pak jsem šel kus zpátky a shlížel dolů na písčitou pláž, kde si pár lidí hrálo se psy. Ranní slunečné počasí bylo tou dobou dávno už pryč, nebe bylo místy i zlověstně zatažené, ale proti těžkým mrakům byly trávníky tak svěže zelené, jak u nás není zvykem. Myslím, že ta zeleň je hlavní věcí, která přináší do krajiny veselý tón, i když povětří vypadá skoro až depresivně.

Písčina v zátoce krále Edwarda

Ústí řeky Tyne s rackem

Po návratu metrem do města a obstarání potravy jsem se vydal na cestu domů, tentokrát to byl přímý let. Letadlo bylo úplně plné, plné převážně britské omladiny, která je rozhodnuta užít si výlet do našeho hlavního města, i kdyby při tom neměla vytáhnout paty z hospody či baru.

Tak vypadal můj říjnový výlet do Anglie za účelem pracovního pohovoru.