Hurá do práce

Když jsem tedy odjel do Anglie za prací, o čem jiném bych měl nyní psát, než o té práci. Jsem zaměstnán na univerzitě v Newcastlu (Newcastle University – nikoli University of Newcastle, ta je v Austrálii), v ústavu, který se jmenuje NewRail – Newcastle Centre for Railway Research. Ústav se zabývá železniční dopravou v rozsahu podobném, jako je tomu u naší dopravní fakulty – řeší tedy otázky managementu, logistiky i čisté techniky. Je tu kolem dvaceti zaměstnanců.

Stephenson’s Building, tam chodím do práce

NewRail sídlí v budově, která se jmenuje Stephenson’s Building (viz obrázek nahoře). Tady je vůbec pěkné, že každý dům v kampusu má nějaké jméno, často podle nějaké význačné osobnosti. Jistě, u nás je taky aula Arnošta z Pardubic, ale takhle ji nikdo v hovoru nenazývá. Kampus Newcastle University není zbytečně roztahaný, ale i tak je docela velký, a leží v centru města – řekněme na severozápadním kraji takové centrální oblasti. Většina budov v kampusu je opravdu pěkná. Pěší cesta do práce z bytu v Castle Leazes mi trvá čtvrt hodiny.

Ráno, tři čtvrtě na osm, cesta do práce, ohlédnutí vzad na areál vysokoškolských kolejí Castle Leazes

Pracuju na pozici, která se jmenuje Research Associate, tedy něco jako odborný asistent ve výzkumu. U nás je běžné, že výzkumník na univerzitě je ve stádiu doktoranda, asistenta i odborného asistenta zapojen do výuky a časem tak může získat docela dobré učitelské dovednosti; tady to vypadá, že výuka a výzkum se více odděluje, a vlastně to tak i říkali kolegové ze Sheffieldu: doktorand taky učí, ale po disertaci často spadne do kategorie výzkumníků, ztratí kontakt s výukou a další postup na vyšší (prestižnější, zodpovědnější a lépe placenou), řekněme docentskou úroveň je těžký.

Původně jsem měl do práce zajít už v pondělí, ale kvůli opožděnému příjezdu jsem se tam dostal až v úterý dopoledne. Zašel jsem do kanceláře, kde jsem předložil pas, abych prokázal právo pracovat v Británii. Potom jsem vyhledal svoje pracoviště a seznámil se s kolegou, který mě má na starosti. Kolega má čínské jméno Či, které nejde v češtině normálně skloňovat, pročež bude v tomto textu nahrazeno jménem Čenda. Nuže, Čenda mi předal dokumentaci k projektu, na kterém budu pracovat. Četl jsem ji na počítači, který jsem si přinesl, poněvadž jsem se ještě ani nemohl přihlásit k pracovnímu počítači. Jinak nebylo co dělat, tak jsem ve dvě hodiny šel domů a odpoledne jsme s manželkou oběhávali různé věci ve městě.

Nyní na konci týdne už v práci funguju normálně a nic mi nechybí, jedině můj šéf, který je celý týden na pracovní cestě někde v Asii, takže se s ním setkám až v pondělí.

V Británii se obvykle pracuje od devíti ráno do pěti odpoledne. Tady se ale začínají kolegové trousit až od desíti hodin, což znamená, že tu pravděpodobně vysedávají tak do šesti. V tu dobu tam ale já už dávno nejsem, jelikož zatím chodím ráno na osmou, a i to je oproti mým zvyklostem z Čech dost pozdě. Zkrátka jsou tu asi lidi naučení využít volný čas ráno a pak později večer. S tím je taky v naprostém souladu anglické užití slova „morning“ pro celé dopoledne: kdyby tím slovem označovali jen to naše krátké ráno, tak by ho vlastně skoro nevyužili.

Takhle vypadá moje pracoviště v osm ráno, a bude tak vypadat ještě dvě hodiny, než vůbec někdo další přijde

Sedím ve velké kanceláři, kde je nějakých třeba patnáct míst, ale tolik lidí pohromadě tam nikdy není. Místnost je vzdušná, světlá, kolegové nemají ve zvyku tam dlouze kecat nebo telefonovat, takže pracovní prostředí je příjemné, není to žádná nahňahňaná open-space mučírna.

Zatím moje pracovní náplň spočívá především v tom, že se učím pracovat se simulačním softwarem Universal Mechanism – o tom ještě někdy příště poreferuju (oproti tomu, co jsem od programu ruského původu čekal, to zatím vypadá velice spolehlivě a přehledně!). Kromě toho Čendovi radím při tvorbě modelu podvozku osobního vozu. Tam se opravdu náš způsob vzdělání v konstrukci kolejových vozidel velice hodí.

Tak uvidíme, co mi dají na práci dál.