Jak jsme sháněli byt

Jak jsem psal, při příjezdu do Newcastlu jsme se hned nastěhovali byt na kolejích Newcastle University. Bylo to asi tak jediné, co se dalo takhle na dálku zajistit. Ubytování jsme si zamluvili na jeden měsíc (což je nejkratší doba pro tento druh ubytování) s tím, že během toho měsíce si najdeme zařízený byt k pronájmu. Teď už to vypadá, že to dopadlo, i když nastěhovaní ještě nejsme.

Mapa Newcastlu s doplněnými body, viz text; podklad OpenStreetMap.org

Dlouho před odjezdem do Anglie jsme sledovali nabídky bytů k pronájmu na internetu, abychom získali přehled o tom, co se asi tak nabízí a za jakou cenu. Od svého budoucího šéfa jsem vyslechl instruktáž o vhodných oblastech k bydlení, z níž pro účely tohoto referátu vybírám ten závěr, že asi tak nejlepší je Heaton nebo Arthur’s Hill. V Jesmondu dělají brajgl studenti, za Artušovým kopcem dál od centra dělají brajgl přistěhovalci a na Bykeru domorodí Angličani.

Po konkrétních nabídkách bytů jsme začali koukat, jak jsme přijeli. Vůbec první inzerát, na který jsme psali, byl podkrovní byt v Heatonu. Nebyl jsem si moc jistý, jestli podkroví bude to pravé, ale starosti nám ušetřilo, když jsme dostali zprávu, že byt už je zamluvený.

Druhý byt vypadal podle fotek pěkně a docela prostorně (i když bacha, oni to, potvory, fotí strašně širokoúhle) a měl zejména tu výhodu, že bych to měl do práce pět minut pěšky. Na mapě je to bod označený číslem 1. Byl to ale suterénní byt – ne že by tedy neměl okna, ale člověk by čučel z větší části do zdi – a byl na ulici s dost hlučným automobilovým provozem. Tudíž když mi pak volala paní, že původní termín prohlídky se musí přesunout, a já jsem jí omylem odsouhlasil čas, který se nám nehodil, tak jsme se rozhodli už to zrušit úplně – mezitím jsme si totiž vyhlídli dva další byty.

Takže úterý 30. ledna dopoledne jsme konečně byli na prohlídce v Heatonu (č. 2). Byt byl slušný, avšak nevýhodou byl takový zvláštní vlhký vzduch – přesně jako když mě v Bengalúru ubytovali v takovém polosklepním pokoji – a plíseň v rohu. To jsem byl předem upozorněn, že na to mám koukat, neboť přízemní byty v těch hezkých starých anglických řadovkách právě tou vlhkostí někdy dost trpí.

Stejný den odpoledne jsme viděli ještě jeden byt v oblasti Arthur’s Hill (č. 3) – tam, kde mi bylo řečeno, že sice je dost přistěhovalců, ale je tam pořádek. No, pořádek tam právě moc nebyl, po ulicích se válelo dost odpadků. Jistě že to nemusí znamenat, že tam někdo aktivně převrací popelnice – tu práci za vás snadno udělá anglický vítr – ale zřejmě pak rozfoukané odpadky nikomu moc nevadily. Byt byl levný, nově vymalovaný, dřevěné dveře a obložení bylo čerstvě nalakované, ale co se týče podlah a koupelny, to bylo takové lepší staveniště. Pěkný byt k rekonstrukci, ale pro náš účel nic moc.

Koncem minulého týdne jsme objevili inzerát na byt, který vypadal pěkně, byl blízko centra (v Sandyfordu, č. 4) a nebyl na rušné ulici. To se však ukázalo jako největší ztráta času. Nejdřív jsme se prostě šli podívat do té ulice. Pak jsem komunikoval s realitkou po mailu, na poslední zprávu neodpověděli, tak jsem volal – a bylo to asi takhle: 1) Aha, to je hezké, že mi dáte číslo, na které mám zavolat, akorát já zrovna jdu na oběd a nemám papír a tužku, zavolám po obědě. 2) Mám papír a tužku, ale na telefonu sedí někdo jiný a ten se mnou všechno domluví, potvrzení pošle na mail, kdyby neposlal, mám zavolat zpátky. 3) Volám, protože potvrzení nedošlo, asi jsem špatně hláskoval svoji adresu. Zase tam sedí někdo jiný. Cože? Dáte mi číslo? Aha, píšu si. 4) Dali mi vaše číslo, nevíte, proč mi nepřišlo potvrzení? Jestli jsem se koukal do spamu? Pravda, nekoukal, ale teď jdu z práce a nemůžu si to ověřit. –Nakonec jsme to přece jen dořešili po mailu. V pátek odpoledne jsme se sešli u bytu, já jsem se kvůli tomu musel omluvit šéfovi ze schůzky, a ejhle, první informace jak paní vylezla z auta – pronajímá se to na tři měsíce, pak se byt prodává. Tak jsme dovnitř ani nešli.

V pondělí 5. února jsme měli na odpoledne naplánované dvě mouchy jednou ranou, dva byty v Heatonu, které obstarává stejná kancelář. První z nich (č. 5) byl skoro na rohu u lavní ulice Chillingham Road, takže by tam člověk pořád poslouchal hučení silničního provozu, a kromě toho byl docela zanedbaný. Druhý byt (č. 6) byl o kousek dál, na klidném místě. Byl to menší, útulný, slušně vybavený byt s jednou ložnicí, tj. v našem označování 2+1, avšak kuchyně byla velice malá a bez oken. Hloupé bylo, že byt neměl předsíň – při vchodu do bytu byl za malým dřevěným přístavkem tvořícím zádveří hned obývák. Ložnice byla v dodatečně přistavěné části, která zabrala větší část dvorku. Je to zřejmě jeden z možných výsledků toho, jak se z původních jednotných obytných prostorů při rekonstrukci dělaly dva menší byty. Nicméně jsme si říkali, že pro naše účely to bude stačit, a cena byla dobrá.

Potíže byly však s tím, že pronajímatel nebyl spokojený s tím, že jsem v práci ve zkušební době (ačkoli asi tak úplně nepochopil, jaké jsou její podmínky, a já zpočátku taky ne) a požadoval ručitele nebo platbu nájmu předem. Každopádně dřív, než by se to stalo zásadní překážkou, jsme stejně našli v inzerátech ještě další byt, který vypadal lépe. Na mapě je to číslo 7. Bylo to zase v klasické řadovce, na tichém a upraveném místě, i když pohodlně blízko na hlavní silnici, k supermarketům a na metro. Byt se nám líbil víc než ten předchozí, rovnou jsme šli pak do kanceláře, ujasnili si podmínky, vyplnili dlouhý formulář a zaplatili zálohu. Teď čekáme, až si nás ověří v různých seznamech neplatičů a podvodníků (tedy ověří, že tam nejsme) a pak se bude uzavírat nájemní smlouva. Stěhovat bychom se měli příští pondělí.