Dùn Èideann

Dovolil jsem si nadepsat tento článek gaelským jménem města, kde jsme strávili prodloužený víkend. Keltský jazyk byl v této zemi už skoro vyhuben, a v nížině zvlášť, ale cestující přijíždějící vlakem jsou vítáni nápisem anglickým i gaelským. Romantičtí básníci nazvali toto město Královnou Severu, zatímco realisté mu dali přezdívku Starej Smraďoch. V mapách jej najdete nejspíš jako Edinburgh, hlavní město Skotska.

Edinburský hrad, pod ním v zeleném dolíku vede železniční trať, kandelábry vpravo patří k hlavní ulici Princes Street

Edinburgh leží na východním pobřeží Británie, kde se do ostrova zakusuje dlouhý záliv Firth of Forth. Vzdušnou čarou je to asi 150 km na severozápad od Newcastlu, dá se tam pohodlně dojet vlakem.

Celá akce vypadala ze začátku jako velká katastrofa. Nejdřív na displejích na zastávce metra psali úplně jiný odjezd, než podle jízdního řádu měl být (asi kvůli zpoždění). Tak jsme jeli taxíkem, aby nám nepropadla jízdenka, která platila na jeden konkrétní vlakový spoj. Na nádraží v Newcastlu jsme dorazili včas a našli správný perón. Vlaková souprava odpovídala očekávání, akorát nefungoval vlakový informační systém, takže vnější displeje s údaji o trase vlaku i vnitřní místenkové displeje byly zhaslé. Docela jsme tápali, kde máme sedět, ale zásadní problém byl, že se vlak rozjel na jih místo na sever. Znamenalo to, že na nástupišti musely stát dva vlaky za sebou – stejné soupravy s odjezdem ve stejný čas, přičemž na tu druhou jsme z našeho konce nástupiště, které je v oblouku, ani neviděli.

Další stanicí vlaku byl naštěstí Durham, který není daleko. Vystoupili jsme tam, chytli hned lokálku zpátky a dopravili se do Newcastlu. Paní v prodejně jízdenek mě ani nenechala dlouho vykecávat, prostudovala kupu jízdenek, kterou jsem vytáhl z peněženky, pak vytiskla lístek s informacemi o dalším spojení, na rubu ho orazítkovala a opatřila vzkazem ve smyslu „chtěl jet do EDB, ale skončil v DHM, nechte ho prosím jet dalším vlakem“. Do dalšího vlaku už jsme nastoupili správně a průvodčí nic nenamítal. Tak jsme jeli do Edinburghu o dvě hodiny později a na stojáka, ale jeli jsme.

Nádraží v Edinburghu nese jméno Waverley podle románů sira Waltera Scotta, který má taky u nádraží majestátní pomník. Nádraží leží přímo v centru města, je skoro zahloubené, zapadlé v úžlabině jako mezi dvěma půlkami, z nichž na jedné stojí Staré město, na druhé Nové město. Jakousi osu Starého města představuje řada navazujících ulic kolektivně zvaných Královská míle, která začíná u královského paláce a skotského parlamentu a stoupá ke starobylému edinburskému hradu. Vypadá to tam skoro jako v Praze: krásné budovy, pouliční muzikanti, žebráci, podivíni a komedianti, levitující Yodové, krámky se suvenýry, spousta turistů, občas tam člověk zaslechne i češtinu. Zatímco však pražské krámky nabízejí různé cetky, trička, porcelán a sklo, ve zdejších obchodech najdete různé cetky, trička, vlněné šály a kilty. Pouliční muzikanti jsou vyzbrojeni skotskými dudami, které přehluší jakéhokoli kytaristu nebo harmonikáře, který by se snad odvážil do ulic. Potkali jsme jediného hudebníka bez dud – hrál na bodhrán (irský buben) a zpíval Leaving of Liverpool. Musím ale říci, že produkce skotského dudáka s pozadím mohutných zdí a vysokých věží z neomítnutého zčernalého kamene mému vkusu naprosto vyhovuje.

Budova soudu za katedrálou sv. Jiljí na Starém městě

Hrad je pěkně na prd, neb nás tam vůbec nepustili. V neděli si před brány nastoupily gorily, které prohledávaly bagáž a zejména nenechaly projít nikoho se zavazadlem větším než 30 litrů, což mě s batohem s jasným nápisem Arco 35 hned diskvalifikovalo. Den před tím jsme to tam neviděli, tak asi ráno jim volal nějaký anonym se vzkazem „dneska přijdu s velkým kufrem a přinesu bombu“, nebo já nevím.

V centru města je i dost zeleně, zrovna kolem nádraží jsou pěkné parky se zelenými trávníky a rozkvetlými stromy, kde se povalovala spousta lidí – bodejť by ne, nebe bez mráčku a dvacet stupňů ve stínu tady asi nemají, jak je rok dlouhý. Od dolního konce Královské míle už je to jenom kousek k Holyroodu, skupině vysokých kopců, které vyčnívají nad městem a z nichž nejvyšší je Artušův stolec, 251 m n. m. To je sice o padesát metrů méně než jiný významný masiv sopečného původu – Kunětická hora, ovšem okolní terén s výškou třeba 30 m n. m. činí skotský kopec podstatně výraznějším. Na vrchol jsme nevyšli, ale prohlédli jsme si město ze západní terasy a pak prošli zpátky údolím, které je takovou miniaturou doliny ze skotské vysočiny. Taktéž jsme vylezli na návrší Calton Hill na druhé straně přes železniční trať, kde stojí několik význačných budov a památníků – například Nelsonova věž anebo nedostavěný Skotský národní památník, který vypadá jako nedostavěný řecký chrám.

Výhled na Holyrood z vršku Calton Hill, všude kvetou hlodáše

Pohled na opačnou stranu – městská čtvrť Leith, záliv Firth of Forth s ostrovem Inchkeith, za ním pahorky skotského kraje Fife

National Monument of Scotland, replika antické elegance na pozadí skotského nebe

Taktéž jsme v Edinburghu navštívili národní muzeum, plné různých technických i přírodních zajímavostí, a zoologickou zahradu. Se lvy, tygry a pandami to bylo marné, ale naprosto dokonalé to bylo co se týče opic. Z chodby byl výhled nejen do obýváků skotačících primátů, nýbrž i do laboratoře, v níž výzkumník zrovna studoval chování opice, jíž schovával pamlsky do různobarevných krabiček.

Inu, tak jsme se potloukali po hlavním městě Skotska od soboty do pondělí (na které v Británii připadl svátek). Určitě bychom si to měli někdy zopakovat a projít si místa, která jsme vynechali, ale asi by bylo lepší naplánovat si to na pracovní dny, kdy by na chodnících nemusely být dopravní zácpy.