Alnwick

Minulý týden jsme strávili cestováním po severoanglickém kraji Northumberland. Z Čech za námi přiletěli moji rodiče, pronajali jsme si automobil a za ten týden jsme navštívili různé historické pamětihodnosti a krásná místa v přírodě. První větší cesta vedla na hrad Alnwick, kterýžto se nachází šikovně na cestě z Newcastlu do Wooleru, kde jsme měli zajištěné ubytování. První část mého vyprávění tedy nese nadpis Alnwick.

Hrad Alnwick

Celá akce začala trochu smolně, jelikož letadlo z Prahy mělo přes pět hodin zpoždění. Nic závažnějšího se naštěstí nestalo, akorát tedy museli naši dlouho tvrdnout v Praze a já jsem pak pro ně na letiště v Newcastlu jel o půl třetí v noci. Další den jsme strávili v okolí Tynemouth, o kterémžto místě jsem tu referoval už v lednu. Při procházce po hrázi na na nás tentokrát moc nefoukalo, bylo tam méně ptáků, zato ale více medúz. Pak jsme byli ještě ve Whitley Bay a na St. Mary’s Island, což je mrňavý ostrůvek, na který se dá přejít jen za odlivu. Tam už jsme taky v zimě byli, ale jak tak koukám, v zápiscích jsem to vynechal. Onehdá jsme tam dokonce viděli pár tuleňů, kteří se váleli na skalách. Tentokrát jsme je taky vyhlíželi; na zemi nebyli, ale za útesem bylo v moři tu a tam vidět něco tmavého, co sice nešlo pouhým okem moc rozeznat od šutru či bójky, avšak bylo to docela pohyblivé, takže to musela být tulení kebule.

St. Mary’s Island za odlivu

Nuže vraťme se k tématu odpovídajícímu nadpisu. To byl další den. Ráno jsme si udělali anglickou snídani, sbalili si kufry a vydali se do městečka Wooler, které leží na severovýchodním cípu Northumberland National Park a kde jsme měli objednané ubytování na zbytek týdne. Cestou jsme se ale zastavili v Alnwicku, kde jsme strávili větší část dne. To už teda nebylo ráno, protože než jsme se vykopali, dojeli tam a dobloudili na nejzastrčenější konec velikého parkoviště, bylo skoro poledne. Schválně jsme si Alnwick naplánovali na pracovní den, ale to nestačilo, turistů tam bylo i tak spousta. Ale pravdou je, že hrad už nepůsobil tak přeplněně jako to parkoviště.

Na hradu Alnwick to chodí tak, že si člověk koupí vstupenky, dostane se do hradu, a tam se může pak v určených časech volně účastnit různých prohlídek s odborným výkladem nebo se sám procházet po venkovních částech i v interiéru hradu. Krátce po tom, co jsme přišli, začínal výklad týkající se natáčení filmů a seriálů na tomto hradě – hlavně to byly některé z filmů o Harrym Potterovi. Ten je tu ve velké oblibě, takže jednou z aktivit, které lze na hradě provozovat, je výuka létání na koštěti. Je to dobrá legrace, ale vzlétnout jsem nikoho neviděl. Slyšel jsem jen jednu babičku vykládat vnučce: Na tom koštěti – víš, já už jsem skoro letěla. Cítila jsem, jak to koště chce jít nahoru, akorát že tam bylo kolem málo místa a přede mnou ta zeď – ale kdyby tam nebyla, tak už letím, tomu věř! :-)

Stanoviště letců na košťatech na nádvoří hradu Alnwick

Zajímavější byl pro mě další výklad o historii hradu v podání zavalitého staršího chlapíka s kultivovaným severským přízvukem. Hrad byl založen v jedenáctém století Normany – z těchto dob jsou dochovány například spodní části některých zdí nebo oblouk brány vedoucí do vnitřního nádvoří. Větší část hradu je z 13.–14. století, některé části byly ale dostavěny až před 150 lety. Hrad byl sídlem baronů, hrabat a nakonec vévodů z Northumberlandu; poslední vévoda s rodinou tam pořád bydlí, i když jen v zimě – na léto odjíždí někam jinam a hrad přenechává turistům. No představte si to, mít barák, který patří vaší rodině už sedm set let...

Vzhledem ke své poloze byl Alnwick součástí obrany Anglie proti Skotům. Jak ale říkal průvodce, Skoti jej nikdy nedobyli. Obránci se ale museli vzdát jiným Angličanům při obléhání ve Válkách růží. „Později už vojenské využití hradu ztrácelo na významu, tak tady část hradeb zrušili a udělali výhled na park“ – vykládal průvodce – „ale jestli Skoti získají nezávislost, tak tady tu hradbu okamžitě zase postavíme! (A dost už bylo vtípků o Skotech, už toho fakt nechám.)“.

Pohled na část hradu; figury na hradbách prý původně sloužili k tomu, „aby si naši přátelští sousedé ze Skotska mysleli, že hrad je lépe bráněný“, pozdější sochy (zahrnující třeba římského legionáře nebo jeptišku) byly doplněny už vyloženě jako ozdoba.

Vnitřní nádvoří hradu; krytý ochoz se zajímavým podepřením je z 19. století, páni ho nechali dostavět, protože už je nebavilo, jak jim služebnictvo trajdá přes pokoje

Nakonec jsme si ještě prošli vnitřní prostory hradu s bohatou výzdobou, obrazy a úžasnou knihovnou s vysokými regály a ochozy. Ač vnější vzhled budov odpovídá gotickému hradu, zevnitř je to spíš zámek.

Po návštěvě hradu jsme si prohlédli ještě zahrady, které jsou také velkou turistickou atrakcí. Když jsme prošli bránou, naskytl se nám pohled na obrovskou kaskádu bazénků s vodotrysky, pod kterou si hrály děti s půjčenými šlapacími bagry (pěkná vozítka, to by člověk hned chtěl být zase dítětem). Kolem fontán vedou chodníky v zarostlých zelených tunelech – po nich se člověk dostane nahoru do květinové zahrady. V jiné části je zase kousek lesa a pak třešňový sad, doplněný lesem dvoumístných houpaček. Pod ním je rybníček, v němž se koupe obr, a vedle na šňůře visí obří kaťata a obří podprsenka (ač figura obra ve vodě působí spíše mužsky). Na druhé straně od velké fontány se nachází další spleť chodníčků a zahrádek, doplněná množstvím menších vodních výtvorů, jež různým způsobem tryskají, bublají, víří... Nejzajímavější mi přišlo bambusové bludiště se zakroucenými tunely v porostu bambusu, který byl tak hustý, že tam byla skoro tma a blbě se fotilo.

Alnwick Garden

Večer jsme se ještě prošli v ulicích městečka a pak jsme pokračovali autem do Wooleru. Tam už se jelo po klikatých silničkách mezi pastvinami, v dálce se zvedaly kopce Cheviot Hills a už jsem se těšil, jak se tam vydáme. Ale na další den jsme ještě měli naplánovanou cestu na opačnou stranu – na Lindisfarne a hrad Bamburgh. Takže – pokračování příště.