České a severoanglické léto

Máme tu červenec, což v Čechách i v Británii je čas prázdnin a dovolených. My jsme si udělali první dovolenou na začátku měsíce, kdy jsme jeli na týden do Čech. Teď jsme zase zpátky v Newcastlu, plánujeme další cestování po Anglii, moje milá žena dostala práci na plný úvazek, snad jsme našli lepší byt a tak všeljak podobně.

Český letní večer

Po nepříjemných zkušenostech s létáním mezi Prahou a Newcastlem s přestupem jsme si naplánovali pro cestu v obou směrech přímé spojení, které funguje každé pondělí a pátek. Páteční let do Prahy proběhl podle očekávání – letadlo bylo plné Britů, kteří mířili do slavného historického města za zážitky zahrnující poměrně levné alkoholické nápoje. Akorát jsme tak úplně neočekávali, že hlavní postavou početné pánské jízdy, která by se klidně mohla postarat o dostatek rámusu na dvě nebo tři letadla, bude kluk navlečený do kostýmu chlupatého psa s růžovým obojkem. Ale co, člověk se nesmí ničemu divit.

Na pražské letiště pro nás dojel můj brácha. Když opouštěl parkoviště, pozdravil chlapíka u závory „Dobrý den“ místo „Hello“ a potom jel po pravé straně silnice. Tyhle věci mi přišly dost nezvyklé, ale v Čechách se to tak dělá.

Setkali jsme se s rodiči, dědečky, bratry a dalšími členy rodin, k nimž v červnu přibyl synovec Jozífek. Poflakovali jsme se u našich na zahradě, vyšli jsme si do Hradeckých lesů a zajeli do Prahy. Strávil jsem chvíli s kolegy v práci, kde jsme diskutovali převážně o odborných záležitostech, a potom v hospodě v České Třebové, kde už jsme tolik odborné záležitosti neprobírali. Bylo fajn po půl roce zase vidět příbuzné a kamarády v Čechách.

V Praze se taky občas najde něco hezkého

To se nám potom skoro nechtělo do našeho bytu na Čtvrté avenue. O víkendu jsme se převážně váleli a neměli jsme z ničeho radost, ale pak už to bylo jenom lepší. Manželce se ozvali z jedné agentury, kde měla předtím v jednání nějakou práci – nejdřív, že ji nevezmou, ale potom, že prý se spletli a další den má jít na pohovor do firmy. Výsledkem je, že příští týden nastupuje do práce, jejíž náplň bude spočívat v komunikaci s českými a slovenskými zákazníky. Byly sice nějaké výhrady k tomu, že její písemný projev ve slovenštině není na jedničku, ale snad už pochopili, že Češi a Slováci si rozumí i bez tlumočníka.

Taky jsme už nějakou dobu koukali po lepším bytě, kam bychom se přestěhovali, až nám uplyne pevná půlroční doba nájmu v našem aktuálním obydlí. Rozšířili jsme oblast zájmu i na Gateshead, tedy městskou část, vlastně samostatné město, které navazuje na Newcastle na druhém břehu řeky Tyne. Jsouce lépe obeznámeni s místními poměry a s energetickými štítky bytů, už jsme v tomto kole neztráceli čas prohlídkou bytů, které by stejně za moc nestály. Teď jsme konečně našli byt, který by nám vyhovoval, v sobotu jsme si ho prohlédli a teď uvidíme, jak půjde jednání s realitkou. Takže snad na konci srpna nebo začátku září se budeme stěhovat do bytu v docela novém domě v Gatesheadu.

Tu sobotu jsme ale strávili hlavně v Sunderlandu u moře. Konalo se tam jedno ze čtyř letošních zastavení velkého závodu plachetnic Tall Ships Races. Začátkem týdne se v přístavu v Sunderlandu  sjelo přes padesát lodí, z nichž některé nevypadaly nijak výjimečně, jiné by ale člověk těžko přehlídnul, když měly tři stěžně čnící padesát metrů do výšky. K akci byl doprovodný kulturní program, během týdne se mohli návštěvníci podívat i na palubu lodí (to jsme tam nebyli). V sobotu už se připravovaly k cestě a během odpoledne se několik hodin trousily z ústí řeky Wear. Na břehu byla hlava na hlavě, všichni vyhlíželi na moře, které bylo plné velikých plachetnic. Podle plánu pak měly ještě společně plout podél pobřeží kus na sever, než se vydaly do Dánska. To už ale jsme odcházeli, abychom se dopravili do Gastesheadu na prohlídku bytu, což už jsem zmínil.

Záď portugalského čtyřstěžníku, vzadu dvě nákladní lodě pro zásobování vrtných plošin v Severním moři

Souhrnná délka lan na každé z takovýchhle lodí se počítá na kilometry

Remorkér a několik plachetnic v přístavu na řece Wear

Dneska, tj. v neděli, je zase pětadvacet stupňů jako včera, nebe je ale bez mráčku a slunce dost pálí, že se člověku skoro ani nechce ven – což v Čechách v létě není neobvyklý jev, ale v Anglii jsem to nečekal.

Teď připravujeme plány a tešíme se na poslední týden v červenci, kdy k nám do Anglie přijedou naši, projdeme si kopce u hranic se Skotskem, navštívíme Bamburgh a Lindisfarne a ještě koukneme na Hadriánův val.