College Valley

Ták. Je načase doplnit zápisky z červencové dovolené v Northumberlandu. Na další dva dny jsme měli v plánu pěší turistiku v kopcích Cheviot Hills, jež nesou jméno podle nejvyššího vrcholu s nadmořskou výškou 815 m. Zamýšlel jsem nejdřív vyjít právě na něj, ale zalekl jsem se výstrahy meteorologů před odpoledními bouřkami, a tak místo výstupu na nejvyšší holý hřeben v celém kraji jsme šli radši do údolí College Valley.

Dopolední pohled od Hethpoolu údolím College Valley

V pátek ráno jsme se tedy z Wooleru odvezli autem kousek na západ do Hethpoolu. To byla taková cesta, kde za každým dalším odbočením je silnice užší než předtím, a končí to silničkou širokou na jedno auto a průjezdem s roštem, přes který vozidla přejedou, ale dobytek na něj nevkročí. Tak jsme se dostali do údolí College Valley. V knize jsem se dočetl, že ten název je odvozen od „kolegia“ čarodějnic, které se tu mělo kdysi scházet.

Odtamtud jsme sešli k potoku College Burn a šli kousek po proudu k malému vodopádu Hethpool Linn („linn“ je staré slovo smíšeného anglicko-gaelského původu a znamená vodopád). Potok, jinde široký a mělký, je na tom místě zahlouben mezi skalnaté srázy a kousek níž tvoří neuvěřitelně průzračnou, hlubokou tůň.

Hethpool Linn

Po obou stranách údolí se zvedají oblé, většinou nezalesněné kopce porostlé trávou (převážně dost suchou), kapradím, nízkými kříky, anebo místy pokryté kamenitými plochami. Kopce nesou takové názvy jako Yeavering Bell, Wester Tor, Coldburn Hill, Blackhaggs Rigg – z nich člověk tuší spoustu anglických slov, které nezná a která se třeba normálně ani nepoužívají, ale dochovávají se v místních názvech, kde označují všeljaké krajinné prvky. Však v knížce vydané jako průvodce národním parkem psali, že jako Eskymáci mají padesát slov pro sníh, tak v severoanglických nářečích existuje spousta výrazů označujících kopce a vrchy.

Pod těmito kopci jsme se vydali pěšinou po pravém břehu potoka. No, cesta teda nic moc. Nešlo se tam moc pohodlně, zejména ne v úsecích, kde se stezka skoro ztrácí mezi dvoumetrovým kapradím s podrostem kopřiv. Nicméně když jsme z ní poblíž usedlosti Southernknowe sešli na lepší cestu a povylezli ještě kus po úbočí, měli jsme parádní výhled na všechny vrchy okolo. Před námi se zvedal zalesněný výběžek hlavního masivu a za ním nejvyšší hora The Cheviot.

Pohled z úbočí kopce Coldburn Hill na hlavní masiv cheviotských kopců

V těch místech jsme to už otočili a vydali se zpátky po druhé straně potoka, s odbočkou k farmě Trowupburn přes sedlo, z nějž byly další pěkné výhledy. Ačkoli to vedro, ve kterém se v těch dnech potila celá Evropa i jižnější části Británie, do severoanglických kopců nedosáhlo, odpoledne už i tady bylo dost teplo a slunce pořádně pražilo. Moji rodičové ještě vyšplhali na kopec Greath Hetha, zatímco já se svojí drahou polovičkou jsme šli lesem. Vrchol zmíněného kopce je korunován rozpadlou kamennou hradbou starobylého opevnění, což zrovna v tomto kraji není až tak neobvyklé. Když to přeženu, tak na každém druhém kopci je tu nějaká památka osídlení z doby železné nebo bronzové – zbytek zdi, obrysy základů chajd či aspoň mohyla. Přímo u parkoviště u Hethpoolu je po poli rozhozených několik balvanů, které by člověku ani nemusely přijít ničím podezřelé, kdyby podle mapy nevěděl, že tam má čekat kamenný kruh z pozdní doby kamenné.

Farma Trowupburn, nad ní kopec Great Hetha

Jeďte pomalu, pozor na jehňata

Tam naše cesta zase skončila. Později odpoledne bylo slyšet pár hromů, ale to bylo zrovna na tomhle místě asi tak všechno z předpovídaných bouřek.