Bellingham: vřesoviště, mechoviště a vodopády

Na druhý týden v září jsme měli naplánovanou návštěvu kamarádky z Čech. Předem psala, co by tady v Anglii chtěla vidět. Nepamatuju si, co všechno bylo na seznamu, ale určitě tam byly kopce porostlé vřesem. I otevřel jsem si Gůglmapu a našel pár míst, která jsou blízko a která z leteckého pohledu vypadala jako vřesoviště. První z těchto míst bylo kolem vesnice Bellingham na jihovýchodním okraji národního parku Northumberland.

Rozhled z větrné hůrky jménem Callerhues Crag

Do Bellinghamu jsme dojeli z našeho obydlí v Gatesheadu asi za hodinu. Nejdřív jsme jeli po dálnici, pak po silnicích, které se postupně zužovaly a u nichž byly výstražné značky s doplňkovou tabulkou „blind summit“, tedy vrcholek tak ostrý, že za něj řidič do poslední chvíle nevidí. S tím už jsme se v Anglii samozřejmě setkali, ale na značkách jsme to ještě neviděli. V Bellinghamu jsme nechali auto na turistickém parkovišti, ale nevydali jsme se hned po nejnavštěvovanější stezce k vodopádům, nýbrž lezli jsme na vršky porostlé travou a vřesem. Cestou jsme se ještě stavili v turistickém obchodě zřízeném v bývalém depu. Do Bellinghamu kdysi vedla železnice, z níž tu zůstala nádražní budova s peronem, kusem koleje se dvěma starými bristkými vozy (dnes slouží jako kavárna) a právě depo s obchůdkem a malým železničním muzeem.

Za vesnicí jsme šli mezi pastvinami na kopečky uprostřed anglického šedozeleného světa, kde tedy ta zelená byla dokonale zelená, rozdělená spoustou zídek a plotů, a pásla se na ní spousta bílých ovcí. Šedá obloha byla nízko a občas z ní mžilo.

Cestou z Bellinghamu k Blakelaw

Za farmou Blakelaw jsme obešli krávy a vylezli na vrch s porostem borovic. A tam se otevřel další svět. Bylo to, jako když překonáte poslední kamennou zeď obydleného, spásaného a rozparcelovaného území a dostanete se do země nikoho, kde se můžete volně toulat, pokud vám nevadí, že se u toho boříte do mechu.

Jděte tudyhle... anebo tamtudy, vždyť je to jedno

Nejdřív jsme následovali zvětralé dřevěné směrovky porostlé lišejníkem, které vyznačovaly cestu pojmenovanou Pennine Way. Líbil se nám skalnatý hřeben o kus výš, tak jsme sešli s pěšiny a zamířili k němu. Tam právě byla cesta docela namáhavá, protože jsme měli pod nohama vysokou trávu a hlavně mech – dobře, že nebyl mokrý. Drdoly mechu a jiného rostlinstva občas připomínaly podmořské porosty, akorát ty ryby by se tady musely vznášet. Na skále Callerhues Crag (viz první fotka) jsme usedli na šutr, zahryzli se do housek a vyhlíželi do širého kraje kopců a pastvin, na které z údolí někdo tlačil náklad mlhy. Čepice a rukavice přišly docela vhod.

Cestou dolů se nám zalíbila křesla a gauče z mechu, tak jsme se tam na chvíli rozplácli. Dál už jsme narazili na normální cestu a před farmou Hareshaw House jsme to otočili zase směrem na Bellingham. Tam vedla stezka po náspu na pastvinách, o kus dál to bylo zase v zářezu – to byly připomínky dávné železniční vlečky, která vozila asi kámen nebo železnou rudu dolů do Bellinghamu. Jenom na jednom místě, kde měl být most, už ten most dávno nebyl, takže jsme museli slézt s náspu, přehopkat potok po kamenech a pak zase vylézt.

Dál se nám podařilo docela dobře optimalizovat přelézání plotů v pásu země, kde žádné cesty nebyly, a dostat se na turistickou stezku v údolí potoka Hareshaw Burn. Bylo to podobné místo, jako když jsme onehdy šli z Haltwhistlu k Hadriánovu valu: ocitli jsme se v sevřeném údolí odděleném od okolních kopečků a pastvin strmými srázy a hustými porosty, jako by s nimi ani nesouviselo. Hned na místě, kde jsme k cestě sešli, byl mostek a pod ním menší vodopád, ale další byl na mapě ještě zaznačený o kus výš.

Někde se mince hází do studní, jinde se zatloukají do padlého kmene stromu.

Porostlé skalnaté stěny rokle

Pěšina se klikatila kolem potoka pod převisy, z nichž splývaly olistěné šlahouny. Na jejím konci jsem si připadal skoro jako v Cestě do středu Země. Ne že by tam byla přímo jeskyně s vlastním nebem a s mořem plným prehistorických oblud – ale cosi to s tím mělo společného, jako bublina, která v době probublávání světa uvízne těsně pod povrchem a uchová kus existence oddělené od okolí.

Najednou totiž kaňon končil desetimetrovou stěnou, po níž stékala voda (Hareshaw Linn), a kolem se skláněly další skály, navíc porostlé stromy, takže to tam bylo dost uzavřené a zastíněné. Bylo to až skoro neskutečné, i když fotky to tak dokonale nezachytí.

Vodopád Hareshaw Linn

Pak už jsme sešli podél potoka zpátky do Bellinghamu. Byl to pěkný prales – stromy porostlé mechem a kapradím, občas nějaká skála nebo malý vodopád, brána z rozvaleného stromu, všelijaké houby, černé ostružiny a červené šípky.

Tak tohle zapíchnutí prstu do mapy se povedlo.