Blanchland

Z předcházejícího vyprávění je zřejmé, že kopce s vřesem měly úspěch, tak jsme se v neděli potom vydali do podobné krajiny, tentokrát jsme však jeli na jihovýchod. Na sever bychom se ten den těžko dostávali, neboť hlavní silnice byly uzavřené kvůli velkým běžeckým závodům. Tak jsme dojeli do přírodní oblasti Severní Penniny (North Pennines), do vesnice s téměř francouzským jménem Blanchland.

Po cestě trochu pršelo, ale mezi tím se mraky protrhávaly a dělaly se duhy. Na jednom místě se nám ukázal výjev, který by na obrázku mohl vypadat perfektně kýčovitě: na dokonale zelené louce se pásl bílý kůň a nad ním se klenula jasně vybarvená duha. Za vodní nádrží Derwent Reservoir už jsme brzo dojeli do vesnice, kde jsme nechali auto a nastrčili nos do kostela. Byl to pozůstatek kláštera z dvanáctého století, v jehož podlaze byly hrobky se starobylými nápisy. Všechny domy, které jsme kolem viděli, byly postaveny v jednotném stylu; jsou z 18.–19. století a z materiálu rozebraných klášterních budov. Nikde ani kousek cihly.

První ranní fotka – kavárna U Bílého mnicha v Blanchlandu

Přešli jsme kamenný most přes řeku Derwent a kus cesty šli lesem kolem řeky a jejího přítoku Bolt’s Burn. Procházka v lese po dešti je vždycky příjemná, ale zatím to ještě nebylo nic, kvůli čemu by člověk musel jezdit do Anglie. Zajímavější to začlo být, když jsme z údolí vylezli a začali stoupat do kopců.

Opuštěný dům pod vřesovištěm

Mapa ukazovala spoustu pozůstatků průmyslu devatenáctého století: v okolí se tady totiž těžilo a zpracovávalo olovo. Procházeli jsme lesíkem a pak po louce, kde před 150 lety byly doly na olověnou rudu; nyní to tam bylo poddolované králičími brlohy. Všude byly vidět díry v zemi a po loukách pobíhali králíci. Za dalším lesíkem a kamennou zdí už jsme vylezli zase do oblasti, kde už nebyly normální pastviny rozdělené zídkami nebo ploty, nýbrž velké vřesoviště. I na něm se ale pásly ovce. Bylo zase šedivo, mraky nad kopci vypadaly někdy skoro až zlověstně. Trochu jsme se tam motali, abychom neťápli do bahniště a chytli správný směr.

Uvítací výbor

Lehce duhový výhled

Pak jsme koukali, že jdeme podél jakési chodby zahloubené v zemi, s klenutým kamenným stropem zhruba v úrovni terénu, který byl místy propadlý a rozbořený. Táhlo se to asi kilometr až k osamělému komínu na kopci. Byl to jakýsi „komín naležato“, kouřovod z pecí, kde se z rudy vytavovalo olovo. Dočetl jsem se, že vždycky jednou za čas tam poslali nešťastníky, kteří museli ze stěn seškrabávat využitelný kov, který se tam vysrážel z výparů. Jednou prý jeden pocestný, zmožený chůzí a prochladlý, spočinul u kouřovodu, kde se příjemně ohřál, ale olovnatý kouř ho ve spánku otrávil. Poníkům, kteří se tam používali pro dopravu nákladů, se na některých místech nasazovaly náhubky, aby po cestě nespásali otrávené porosty.

No. My jsme využili všechny čepice, rukavice, kapuce a šátky, abychom se chránili před deštěm a větrem, proti kterému jsme postupovali po náhorním vřesovišti. Jo, takovéhle počasí se k té krajině hodí. Kdybychom podle mapy nevěděli, jak to tu vypadá, asi bychom se divili, když se před námi vyloupla vodní nádrž (Sikehead Dam). Pod ní byl další pozůstatek důlní činnosti – komín a zazděné ústí šachty. Kromě údolí, z něhož jsme vyšli, bylo všechno kolem nás široko daleko jenom oblé kopce porostlé vřesem. Tu a tam se poflakovaly ovce. Nad námi táhly husy a bylo slyšet, jak to mávání křídel šumí. Šli jsme kolem statečné osamělé borovice, v jejíchž větvích jsme si povšimli zbytků čehosi jako vánočních ozdob. Kdo tady asi slavil svátky?

Osamělý strom na vřesovišti

Tou dobou už nepršelo a vítr se taky uklidnil. Na jednom místě jsme sebou prostě plácli do vřesu, leželi tam jako na pohodlné matraci a vleže fotili zaostřené miniatury větví a rozostřený obzor.

Přišli jsme na to, proč v leteckém pohledu vřesoviště vypadají jako pokryté nespočtem malých, pravoúhlých záplat. Obvod každé takové záplaty je totiž viditelně posekaný. Plochy, jež byly nedávno takto vytvořené, vypadají poněkud ohořele, protože jsou ohořelé. Každý rok se tu totiž část porostu vypálí, aby se odstranily staré, tuhé rostliny a mohly vyrůst mladé výhonky vřesu. Tím se vytváří vhodné životní podmínky pro divoká i hospodářská zvířata (tetřívky, králíky, ovce).

Tetřívky jsme tady taky viděli, ale nejsou to ti ptáci černé až tmavomodré barvy, jaké (ne)známe z Čech. Jsou převážně hnědí, anglicky se jim říká „red grouse“, zatímco tetřívek obecný je „black grouse“. Aha, bác ho, stačí trochu hledat a vidím, že tenhle anglický tetřívek ani není tetřívek, nýbrž bělokur skotský. Každopádně je to pták, který se tu hojně loví, a na kopcích je zřízena spousta střeleckých stanovišť, „grouse butts“. Některá jsou postavena z kamení, jiná mají podobu dřevěných plošinek se zástěnou z prken. Kdybyste z nějakého důvodu, neříkám z jakého, potřebovali někdy na širé větrné pláni bez stromů a srázů vyhledat závětří, víte, kam zamířit.

Odpoledne bylo zase modro

Tak jsme scházeli po stráni označené na mapě jako Buckshot Fell zpátky k Blanchlandu. Svítilo slunce, obloha už byla převážně modrá a proti tomu vynikaly červené šípky a hložinky. Ve vesnici jsme zamířili do jakési kaple předělané na kavárnu (viz foto nahoře), jsme zakončili všeobecně vlhký, větrný a anglický den čajem, horkou čokoládou a sladkým pečivem.