Všechny cesty vedou k zimě

Květy vadnou, na stromech žloutne listí a červenají hložinky. Teploty už nedosahují k letním dvaadvaceti stupňům, ráno u snídaně je ještě brzy na východ slunce a školní budovy jsou zaplaveny studenty. Teď už je severoanglický podzim v plném proudu, ale posledním víkendem v září, o němž teď se zpožděním píšu, teprve začínal. Tu sobotu jsme vyjeli na výlet do Allendale v Severních Peninách. Ale hezky popořádku...

Ilustrační foto

Ti, kdož pracují na vysokých školách, vědí, že příděl dovolené je štědrý, zato ale není vždycky dost vhodných příležitostí si ji v klidu vybrat. Jelikož tady se dovolená počítá v roce od října do října, vzal jsem si na konci září dva dny dovolené a pár dní mi ještě zbylo do dalšího roku (s tím bych v Pardubicích neuspěl). Tak jsem aspoň udělal různé užitečné věci jako že jsem odvezl starou matraci do sběrného dvora (ty fungují jako v Čechách) a tak podobně.

V pátek večer mi volala manželka, ať za ní přijdu do hospody. Šla tam po práci s kolegy, z nichž jeden právě v tom zaměstnání končil. Prošel jsem se kolem řeky, kde se houpaly lodě a skřekali racci, a přešel jsem přes barevně osvětlený otočný most. V hospodě jsem se musel prodrat davy lidí, abych se dostal ke stolu v zadním rohu zahrádky (spíš tedy velikého dvora), kde tou dobou bylo už docela chladno a přítmí. Je zvláštní, že v anglických zprávách se občas zmíní, jak překvapivě velký podíl mladých lidí se hlásí k abstinenci a jak se na vysokoškolských kolejích zakládají lihuprostá oddělení – a stejně hospody praskají ve švech a lidem nevadí celý večer postávat s pivem na místě, kde je podobná hustota a frmol jako v nástupním prostoru metra ve špičce, a hluk je větší. V téhle hospodě si můžete dokonce objednat pomocí aplikace v mobilu, což vám ušetří dalekou cestu na bar a prodírání těmi davy. Škoda, že se nemůžete přes tu aplikaci i vyčůrat.

V sobotu jsme vyrazili do městečka Allendale Town, které leží v údolí, jež se ze severu (od řeky Tyne) zařezává do vrchoviny Severních Penin. Je to vlastně docela blízko oblasti Allen Banks, o které jsem psal v dubnu. Chtěli jsme navázat na úspěch předcházejících výletů do kopců porostlých vřesem, ale nejdřív jsme se prošli po zalesněném břehu řeky Allen.

Ústí odvodňovací štoly olověných dolů z 19. století, kousek od Allendale Town

Byl tam klid, člověk si mohl sednout na drn a jen tak koukat, jak řeka šumí, nad ní se sklání větve s žloutnoucími listy a do vody skáče pták–skorec. Průhledy k pastvinám a obydlím na mírných svazích pryč od řeky taky už začínaly vypadat podzimně. Někde kolem místa, kde se na mapě píše Bishopfield Haugh (haugh = rovná, nízko položená louka u řeky), už jsme si ale připadali přinejmenším tak vyfoukaní jako ty hlohy okolo – a to jsme byli pořád v údolí, tak jsme ani nechtěli vědět, jak musí fučet nahoře na vřesovištích. Ani jsme se to nedozvěděli, šli jsme pomalu stejnou cestou zase zpátky.

Houbičky

Po cestě jsme si všimli cedule, která informuje o jakémsi lidovém festivalu, který by měl zrovna probíhat ve městě Allendale. To by vysvětlovalo, proč bylo ráno na ulicích v takovém zapadákově tolik aut. Zejména to ale vysvětlovalo, proč, když jsme odpoledne přišli na náměstí, jsme slyšeli hrát nějaké muzikanty. Na plácku před hostincem a smíšeným zbožím poskakovali tanečníci a vyhrávalo jim k tomu pár chlapíků na harmoniky a housle. Místo pódia měli na asfaltě hozenou dřevotřískovou desku. Vystřídalo se tam několik skupin – některé byly výhradně dívčí, jiné smíšené s nezanedbatelným zastoupením seniorů. Největší sranda je, když důstojní bělovousí dědové v oblecích jasných barev poskakují ve všemožných formacích, mávají šátky a třesou rolničkami přidělanými k nohavicím (viz obrázek níže). Je to anglická tradice, říká se tomu Morris Dance a prý je to spojené s vítáním jara, ale teď by to vycházelo spíš na vítání podzimu.

Morris Dance na plácku před sámoškou v Allendale

Nějakou dobu jsme tam v chladném větru pozorovali tanečníky a zvažovali, jak naložit s chutí na teplý nápoj a jinými tělesnými potřebami. Když se z okna hostince, u něhož jsme okouněli, ozvaly housle, flétny a bodhrán, měli jsme jasno. Vlezli jsme dovnitř, kde v přední místnosti s barem seděla skupina místních muzikantů, kromě nich tam bylo jen pár lidí, ale postupně se slezlo víc posluchačů. Bylo tam docela teplo, takže už to nebylo na čaj, ale spíš něco vychlazeného. Na baru byl velký stojan ve tvaru harfy s pípou, ze které se točil Guinness, a několik dalších pák jako od výhybek s produkty místních pivovarů. Slečně za barem jsem řekl, že bych si dal pivo, ale jelikož musím řídit, tak poprosím o limonádu. Už jsme věděli, co a jak, a tak jsme se ani nenamáhali hledat si místo k sezení, postavili se do dveří a poslouchali hudebníky, kteří hráli instrumentálky v irském stylu. To bylo vynikající zakončení výletu, který jinak až tak úplně nevyšel.

Vyplynulo nám z toho poučení, že zima se už fakt blíží a jestli chceme letos ještě podniknout nějaký smysluplný výlet do vzdálenějších míst, tak si musíme pospíšit. A tak jsme si hned v neděli zamluvili na další víkend ubytování poblíž města Penrith na okraji Lake District, kam jsme se vždycky chtěli podívat. To už bylo před týdnem, takže námět pro příští článek je jasný.