Víkend v Lake District (1. část)

Když chce člověk z Newcastlu vyrazit do nějaké větší přírodní oblasti obsahující kopce, tak to má nejblíž na severozápad do Northumberland National Park anebo na jihozápad do Severních Penin. Ovšem taky to není ještě tak úplně daleko do Lake District aneb Jezerní oblasti, která leží dále na jihozápad na opačné straně britského ostrova. Od začátku jsme věděli, že to tam je, ale konečně jsme tam nakoukli před týdnem.

Mayburgh Henge u Penrithu

V pátek jsme si vzali dovolenou, vyzvedli auto z půjčovny a vyrazili na západ do města Penrith. To jméno zní skoro velšsky, a skutečně pochází ze starého brythonského jazyka, avšak je to v severní Anglii. Je to z našeho směru nejbližší okraj Lake District, obrovské oblasti hor a jezer, krajiny anglických romantických básníků. Snadno najdete odtamtud krásné fotky, ale taky se dozvíte, že je to nejdeštivější část Anglie. Tak jsme si s sebou nabalili spoustu oblečení; bundy a čepice se hodily, ale vcelku nebyla až taková zima, foukalo přiměřeně a skoro nepršelo, což by se v dané souvislosti dalo zhodnotit jako neskutečné štěstí na počasí.

V pátek jsme stihli jen takovou ochutnávku. Ve vesnici Eamont Bridge na jih od Penrithu se nachází dvě prastaré památky, z nichž výraznější se jmenuje Mayburgh Henge a zahrnuje kruhový val, v jehož středu je veliký stojatý kámen – viz obrázek nahoře. Kolem jsou staré stromy. Ten menhir tam stojí už čtyři tisíce let a sto metrů od něj frčí auta po dálnici.

Nicméně chtěli jsme konečně vidět ty hory a jezera, tak jsme popojeli do vesnice Pooley Bridge na nejbližším konci jezera Ullswater. Jezero měří na délku přes deset kilometrů, na šířku většinou o něco méně než kilometr a hluboké je až 60 metrů – tam už by se možná vešla nějaká menší lochneska. Bylo by hezké se procházet po břehu, jenže ten břeh je obložený soukromými pozemky, silnice je úzká a bez pangejtů, do kterých by se dalo uskakovat. Na mnoha místech by bylo kvůli strmým svahům skutečně obtížné zřídit další cestu. Kolem jezera tedy nevede souvislá turistická stezka, zkrátka tady se mají lidi vozit autem nebo na „parníku“. Šli jsme tedy jen kousek po úbočí nejbližších vršků, kam nás stezka zavedla. Skrz vlhké koruny stromů jsme vyhlíželi na jezero a kopce, které se zdvihají všude okolo, a těšili jsme se, až další den zamíříme dál.

Přebývali jsme ve venkovském penzionu v Catterlenu kousek od Penrithu. Bylo to velké hospodářské stavení s kamennou stodolou přestavěnou na docela luxusní ubytování. Z kamení a dřeva v interiéru občas zavanulo ovzduší zámku či hradu (ovšem bez zatuchliny), škoda jen, že sluchový dojem – poté, co nahluchlý děda pod námi zapnul televizi – odpovídal spíš panelákovému bytu.

V sobotu jsme se posilnili kompletní anglickou snídaní včetně pochoutky zvané black pudding (druh prejtu) a dopravili se do vesnice Glenridding, která leží na vzdálenějším konci jezera Ullswater. Bylo vidět, že spousta lidí se rozhodla využít pěkného počasí k pěší turistice po okolních horách – velké parkoviště bylo skoro plné. Skoro jsem rád, že jsme se nepokoušeli se sem nacpat v létě.

U Glenriddingu se od jezera zdvihají opravdu strmé a kamenité svahy. Údolí nese stejné jméno jako vesnice. Zpočátku se jde kolem potoka pod stromy, které v tuto dobu byly většinou krásně zelenožluté. Následují svěže zelené pastviny se spoustou kamenných zdí (jak jinak), tu a tam starý dub nebo borovice, a o něco výš kapradí a vřes. Cesta však stoupá pozvolna a postupně se otevírají výhledy jednak dopředu na vyšší svahy, z nichž stéká spousta přítoků s malými vodopády, jednak dozadu směrem k vesnici a jezeru. Některé svahy jsou v tuto dobu rezavé od zvadlého kapradí, což v kombinaci se skalami a suťovými poli trochu vyvolává dojem Divokého západu.

Glenridding Screes (scree zní skoro indiánsky, ale je to slovo severogermánského původu a znamená suťový svah); v sedýlku vzadu byl do poloviny 20. století v provozu důl na olověnou rudu

Údolí Glenridding, vlevo hora Catstye Cam (890 m n. m.)

Dál je cesta strmější a obchází předsunutou věž hlavního hřebene zvanou Catstye Cam neboli Catchedicam. Je to možná trochu jako zmenšená verze doliny v Tatrách, kterou vylezete na práh, za nímž je plošina s horským jezerem. Tak jsme došli k Red Tarn, Rudému plesu, obkrouženému skalnatými vrcholy. Nejvyšší z nich je hora s výrazně neanglickým a poetickým jménem Helvellyn (950 m n. m.) – je to třetí nejvyšší hora Jezerní oblasti a zároveň Anglie (bez Walesu a Skotska). Walter Scott napsal báseň o pocestném, který tam v roce 1805 zabloudil a zemřel. Do obrazu slunečného dne se spoustou dobře vybavených turistů to nezapadá, ale povětrnostní podmínky jsou tu zřídka tak ideální a bohužel se dočítám, že každý rok tady někdo spadne se skály a zahyne.

Dolík s jezírkem Red Tarn, za ním pózuje hora Helvellyn. Akorát nevím, proč se nemohla postavit tak, aby to nebylo proti světlu.

My jsme se cestou dost zahřáli, ale sedíce u plesa jsme zase brzy vychladli. Některým turistům ale chlazení vzduchem zjevně nestačilo – přišla banda puberťáků, všichni zuli pohorky a šli se brouzdat do vody. Někteří si i namáčeli načesané kebule a samozřejmě se u toho fotili na Instagram.

Red Tarn – Rudé pleso

Na nejvyšší hřeben, který podle fotek je místy ostrý jako Roháč, už to nebylo daleko, ale neměli jsme až tak moc času. Tak jsme šli po vrstevnici k nižší části hřebene, kde se nachází Díra ve Zdi (Hole-in-the-Wall). Není to nic než křižovatka turistických cest se dvěma přelejzkami přes zídky, odkud je ale parádní výhled do dvou dolin, které se sbíhají u Glenriddingu a Patterdale na konci jezera Ullswater. Seděli jsme na šutrech, snažili se, aby nám neuletěla mapa, a rozhlíželi se do kraje. Nejbližší hory jsme snadno na mapě našli, ale za nimi byly další a další holé hřebeny, a pořád to zdaleka ještě nebyl konec Lake District.

Rozhled od Díry ve Zdi, dole se zelená údolí Grisedale

Celou cestu do Glenriddingu jsme pak koukali stejným směrem, směr pohledu se trochu měnil a jak šlo slunce níž, stíny zvýrazňovaly reliéf kopců. Dole ve vesnici už se lidi poflakovali v kavárnách a mnoho aut z parkoviště už zmizelo, ale spousta dalších lidí tou dobou ještě scházela s vrchů. Zkrátka když vychází v Lake District tak pěkné počasí, tak je tu rušno.

Jezero Ullswater od vrchu Birkhouse Moor; za ním je město Penrith a potom už Peniny (35 km daleko)

Tak skončila sobota a měli jsme ještě jeden den – na neděli jsme plánovali cestu k vodopádu Aira Force a tak všeljak okolo. O tom budu pokračovat příště.