Víkend v Lake District (2. část)

Když jsme v neděli ráno vyhlédli z okna v penzionu na malé parkoviště a velkou louku s krávami, viděli jsme, že v noci tudy asi prošel přízemní mrazík. My jsme se radši prošli klikatou chodbou do jídelny na další anglickou snídani nebo ovesnou kaši (jak kdo), pak jsme si sbalili svých pět švestek a odjeli k jezeru Ullswater k jednomu z míst, které jsou velkým turistickým lákadlem.

Pohled na Ullswater a okolní kopce z Gowbarrow, kousek nad potokem Aira Beck

Tím hojně navštěvovaným místem je vodopád Aira Force. Když jsem viděl tenhle nápis na mapě, říkal jsem si, co je to za divný název – je to něco jako air force s překlepem? Ne, je to název kompletně staroseverského původu, přičemž Force nemá nic společného se silou, v jazyce vikingů to znamenalo vodopád (fors). Vodopád je na potoce Aira Beck (beck je nářeční výraz příbuzný německému Bach), který se vlévá do jezera u výběžku Aira Point.

Nechali jsme auto na parkovišti u hlavní silnice, která vede kolem jezera, a šli tam, co většina lidí. Údolí je na začátku upravené jako park či arboretum, rostou tam docela obří stromy. Tu a tam se jde kolem potoka, pak se vyleze kousek výš, a ejhle, voda šumí hluboko pod námi. Vodopád Aira Force jsme zahlédli nejdřív mezerou v zežloutlých korunách dubů, bříz, javorů, lísek a kapradin. Za chvíli nás cesta zavedla k jakési vyhlídce a pak na kamenný můstek přímo nad vodopádem. Nejlepší pohled byl potom zespoda. Byl to teda pořádný hukot, silný proud valící se z výšky dvaceti metrů, teď všude okolo ty skály obrostlé zelení... Ten bellinghamský vodopád byl proti tomu skoro čůrek, ale přece jen měl něco do sebe, zahloubený v takové skoro jeskyni, skryté před světem...

Vodopád Aira Force poblíž jezera Ullswater

Dál proti proudu jsou už jen menší vodopádky, zato tam ale potok spolu s kamením a stromy tvoří neskutečnou rozmanitost útvarů, hukotů, podzimních barev a vůní, zkrátka by se to muselo popsat spoustou slov, která vůbec nejsou, anebo jsou, ale znají je jenom básníci. Proto jich taky v Lake District bylo zaměstnáno tolik. Tu a tam byly kolem potoka vidět rozvalené kamenné zídky dokonale obalené mechem. Rostly houby. Když zesílil vítr, sypalo se listí ze stromů, jako by se s ním roztrhl pytel.

Peřeje na potoce Aira Beck

Mech je z toho úplně na větvi

Člověk by se tam mohl pomalu potulovat a nasávat celý den, pokud by teda nechtěl ještě vykouknout do horního světa, jako jsme vykoukli my. Kousek před vesnicí Dockray jsme se vydali strmou cestou nahoru na návrší Gowbarrow se skalnatým vrcholem Airy Crag (481 m n. m.). Ani nevím, jestli ten název je variací na Aira, anebo jestli to prostě znamená větrná skála. Větrná byla teda dost. Jak jsme stoupali, otevíraly se postupně výhledy na jezero a vzdálenější kopce – odtamtud je úvodní fotka. Ten náš kopec byl porostlý zelenou, hnědou, oranžovou, rezavou a kdovíjakou ještě travou, kapradím a vřesem, kterýžto místy ještě kvetl. Krkavec se řítil proti větru a přitom stál na místě.

Na větrném vršku Airy Crag

Dál se jde cestou, která pomalu klesá a obchází celé návrší, takže se pořád mění pohled na jezero. Tam už se obloha dost zatáhla a občas spadlo pár kapek. Když se za úbočím Green Hill vynořil Aira Point, bylo nebe nízko nad jezerem a vypadalo, jako by se chystalo na konec světa. Škvírami mezi temnými mraky prosvítalo slunce a vrhalo paprsky na jezero. Vypadalo to dramaticky a skoro neskutečně, takže bych se ani moc nedivil, kdyby v dalším okamžiku na šeré vody sestoupil posel bohů nebo ufouni.

Jižní část Ullswater od Gowbarrow Park

Nic z toho se nekonalo a my jsme v sychravém počasí sestoupili k parkovišti. Zbytek odpoledne jsme využili k tomu, abychom se ve vesnici Pooley Bridge na východním konci jezera nalili horkou čokoládou, a pak už jsme jeli domů do Gatesheadu. Je to nějakých 130 km, ale docela to frčí.

Takže jsme viděli, že v Jezerní oblasti je to fakt tak úchvatné jako na fotkách, které jsme viděli před tím, a zase někdy tam musíme zajet.