Jak se jezdí vlevo

Jak je známo, Velká Británie patří k těm zemím, kde se stále dodržuje zvyk užívat silnice takovým způsobem, aby pravoruký účastník provozu mohl snáze na protijedoucího máchat mečem. Jinými slovy, jezdí se tu vlevo. Pro Evropana z kontinentu to znamená zvyknout si například na jiné zatáčení, jízdu po kruhovém objezdu a řízení automobilu.

Centrum Newcastlu je dopravní uzel, a to dost zamotaný

Jste-li chodec, levostranný provoz se vás netýká až tolik jako uživatele silnice. Nevšiml jsem si, že by britští chodci byli nějak více zvyklí vyhýbat se vlevo. Pokud jde o provoz chodců, tak tady lidi mají docela sklony ke zdvořilosti – když si dva chodci nějak nepohodlně zkříží cestu nebo do sebe vrazí, Angličan se pohotově omlouvá, i když to vůbec není jeho vina. Že by se to ale nějak zásadně projevovalo v jejich skutečném chování, mi ale moc nepřipadá: dvojice či skupiny lidí zaneprázdněné konverzací nejsou o moc ochotnější se na úzkém chodníku scvrknout, než bych očekával v Čechách, a na mouly stižené smartphonovou slepotou tu člověk narazí taky. Ale neměl bych si moc stěžovat, protože vím, že když je někde hodně lidí a mě nebaví se za nimi šourat, tak taky jdu přes mrtvoly.

Chodec si samozřejmě musí být vědom toho, že auta jezdí vlevo, když přechází silnici – zvlášť když se chce přizpůsobit místním zvyklostem a přebíhat na červenou, což tu není přestupek, ba je to skoro národní sport. Tatáž znalost přijde vhod, když je třeba postavit se na správnou stranu na autobusové zastávce.

Na přechodech přes zamotanější silnice s více pruhy občas najdete na silnici nápisy „look left“ nebo „look right“, které napoví, odkud vlastně máte očekávat přijíždějící auta.

V dubnu jsem si koupil v bazaru kolo a od té doby na něm jezdím každý den do práce. Jako cyklisti už musíte levostranný provoz zvládat, i když pořád máte tu výhodu, že se v případě zmatení můžete uchýlit na chodník. Díky tomu, že větší část cesty do práce mám po malých silnicích a cyklostezkách, jsem si na ježdění vlevo dobře zvyknul bez nějakých nepohodlných situací.

Jestli se v Newcastlu jezdí hodně na kole? No, hodně studentů tu jezdí na kole – v přednáškovém období jsou stojany na kola před školními budovami plné. Jinak ale tu až tak moc cyklistů není, rozhodně ne tolik jako v Pardubicích. Babičky šinoucí se pomalu, ale statečně na postarších bicyklech, ověšených taškami – častý to zjev pardubických silnic – v Newcastlu nepotkáte. Asi mají v Anglii vyšší důchody.

Pokud jde o uzpůsobení města cyklistické dopravě, asi to není nijak výjimečné v pozitivním ani negativním smyslu – jsou tu jak pěkné cyklostezky, tak silniční spletence, jejichž překonání je pro kolaře zdlouhavé. Co bych ale v Newcastlu určitě pochválil, jsou stojany na kola – solidní trubky ve výšce horní štangle, nikde se nemusíte shýbat a někde u země proplétat zámek hloupým nízkým stojánkem.

Konečně se dostávám k automobilům. Nikdy jsme nezamýšleli si tady kupovat auto, ale bylo jasné, že na cestování se může hodit nějaké auto z půjčovny. Zvlášť když tady okolo Newcastlu není moc železničních tratí, viz obrázek.

Srovnání hustoty železniční sítě v severní Anglii a ve střední Evropě (mapy jsou ve stejném měřítku); zdroj: OpenStreetMaps

Nebál jsem se, že bych se neuměl na silnici držet vlevo – spíš mi šlo o to samotné řízení auta. Nuže usmyslel jsem si (bylo to, tuším, v červnu), že první jízdu s řadicí pákou vlevo absolvuju pod dohledem profesionála – domluvil jsem si jízdu v autoškole. Instruktor byl přátelský a mluvil docela srozumitelně. Postupoval systematicky od lehčího k obtížnějšímu, to jest nejdřív jsme jezdili jenom po místních silničkách a zatáčeli jen vlevo. Nicméně zásadní obtíž byla, že mi neustále říkal, co mám dělat: teď plyn, spojku, trochu přidej, trochu uber, tohle, tamto, brzdu, ruční brzdu... Pořád mi nutil ruční brzdu! Nejsem zvyklý ji používat při každém zastavení na semaforech, tak to pro mě byla „starost“ navíc, zvlášť když je tady ta páka na opačné straně. Nechtěl jsem mu drze říct: „Já normálně všechno dělám úplně správně, tak mi neraď a jenom mě hlídej“... Tak jsem se občas zachoval blbě, jako že jsem třeba byl tak zmatený, že jsem radši sjel ke kraji a zastavil – ovšem rychleji, než by bylo slušné k řidiči za mnou.

Z jízdy samotné jsem tedy nebyl moc nadšený, ale docela jsem věřil tomu, že když se pak projedu sám někde, kde není provoz, tak to bude v pořádku. No, na konci července jsem tedy půjčoval auto na prázdninové cestování. Ne že by se mi řízení dařilo perfektně, ale nebylo to tak zlé. Na řazení levou rukou jsem si docla zvyknul. Co je, vzhledem k rozmístění ovládacích prvků, z principu jiné a není to jen o zvyku, je, že blinkr se ovládá stejnou rukou jako řadicí páka. Kolikrát mi tudíž přišlo, že v „normálním“ autě bych v určitém okamžiku rád zrušil blinkr, ale levačka byla zaneprázdněná řazením.

V provozu je to tu skoro stejné jako u nás, ale všechno je logicky zrcadlově obrácené. Na kruhových objezdech se jezdí trochu jinak. Před kruhákem se řidič má zachovat jako před normální křížovatkou – tedy blikat podle toho, kterým výjezdem chce potom vyjet; pokud „odbočuje doprava“, tedy hodlá vyjet po 3/4 kruhu, řadí se k pravému okraji pruhu pro svůj směr – anebo rovnou do pravého pruhu, který je k tomu účelu vyznačen a který vede do vnitřního pruhu objezdu. Pokud teda vodorovné značení neříká něco jiného. Při výjezdu z kruháku se dává blinkr jako v českých zemích.

Možná že jsou tu řidiči trochu ohleduplnější a víc se stává, že řidič, který má přednost, pustí jet někoho, koho by pouštět nemusel. V některých situacích je to ale nutnost. Třeba uličky na sídlištích jsou tady obložené parkujícími auty tak, že se dvě protijedoucí auta proti sobě těžko vejdou – stejně jako v Pardubicích, ale tady z těch ulic nedělají jednosměrky. Pak se řidiči prostě musí nějak domluvit, jinak to nejde. Podobně na křižovatkách s nevyznačenou předností – přednost nemá nikdo, pravidlo pravé (ani levé) ruky neplatí. Ale takových křižovatek moc není, často je přednost vyznačená aspoň příčnou čarou na silnici.

Ještě k vozidlům: zatím jsem půjčoval auto třikrát, všechno byla nová auta. Ti z vás, kteří se vyznají v moderní výbavě aut či mají zrovna nové auto, třeba nebudou překvapeni, ale já jsem koukal jako puk. Nejdřív na auto bez klíčů, které se startovalo čudlíkem. Další auto navíc mělo místo klasické ruční brzdy malou páčku elektronického ovládání, doplněnou automatickým přidržením ruční brzdy před rozjezdem. Při rozjíždění do kopce na semaforech se auto nehnulo zpátky ani o píď, naprosto bez nároků na šikovnost řidiče. S takovými vyfikundacemi by člověk za chvíli neuměl řídit normální auto. Nemluvě o kamerách na všechny strany a vizualizaci pohledu na vozidlo svrchu, s nímž zaparkuju na vodorovno couvaje i já.

Poslední výhled na ulici ze starého bytu v Heatonu

Tím bych asi uzavřel tenhle článek, který jsem měl rozepsaný asi tři týdny. Během té doby jsme byli týden bez internetu, při tom jsme uklízeli, pak jsme se stěhovali a zase uklízeli, byli jsme na nákupním mejdanu v Ikee, při tom v práci mám teďka dost napilno, protože dokončuju zprávu do projektu ARSS... teď je u nás na návštěvě kamarádka z Čech, víkend jsme strávili výlety do širých vřesovišť a mechovišť, takže mám dost co zpracovávat do dalších článků. Jenom jsem prostě na to zatím neměl čas.