Lógr a kemry

Nadpis tohoto článku se může jevit poněkud zavádějícím, jelikož nebude řeč o plití do kávové sedliny. Hodlám zfušovat komentář jazykovědný. Pakliže nevnímáme jazyk jen jako sbírku slov náhodně přiřazených objektům k praktickému účelu komunikace, můžeme se zajímat o to, proč se to či ono jmenuje právě tak a co to slovo v základu vlastně znamená. Mám pocit, že k takovýmhle otázkám docela svádí hlavně názvy zeměpisné.

Z učebnice velštiny z roku 1909

Při cestách po českých zemích se můžeme ptát, co má Praha společného s pražením, Brno s brněním a (h)Olomouc s holým moudím. V Británii se zase na místních názvech podepsala rozmanitost jazyků, kterými se tady v průběhu dějin mluvilo. Ta historie vypadala asi tak: na začátku našeho letopočtu byly v Británii převážně keltské živly – to jsou Britové v užším smyslu tohoto slova. Během prvního až čtvrtého století tu byli nasáčkovaní Římani. Pak se sem valili Sasové (tj. Germáni) a utlačovali Kelty do západních částí ostrova. V 8.–9. století to tady mlátili Vikingové. V jedenáctém století dobyli Británii a angličtinu Normani.

Tak třeba jméno Newcastle má zcela jednoznačný vztah ke známým anglickým slovům. Město bylo pojmenováno podle toho, že v jedenáctém století tady někdo postavil nový hrad. Další názvy vezmu z mapy okolo Newcastlu. Názvy jako Dunston, Whickham či Fenham pravděpodobně označíme za typická anglická jména, ač jejich význam není na pohled zřejmý. Příbuznost prvků ton – town a ham – home ale není až tak zapeklitá. Jistě, Fenham by mohlo znamenat bažinná šunka a třeba by se to dalo i podpořit nějakou historkou o čuníkovi zaběhlém do mokřin, ale skutečný původ názvu není tak poetický. Ono těch „falešných“ odkazů je víc: bottle v názvu Walbottle nemá nic společného s flaškou, nýbrž odpovídá slovu obydlí. (Nezapomeňte, že „etymologie je věda, ve které samohláska neznamená nic a souhláska jen o trochu víc“.) Pelaw [píló] neznamená čůrací zákon, druhá část jména je ze staroanglického výrazu pro kopec, návrší.

Známá jsou anglická místní jména obsahující prvek chester či cester: Manchester, Winchester, Worcester. U Newcastlu je ještě Chichester a jeden Chester – plným jménem Chester-le-Street, což je extra splácanina. Tohle je právě z latiny, z doby římského osídlení Británie, a znamená to opevněný tábor (castrum).

Když jsme jeli v říjnu do Lake District, kousek před městem Carlisle se to hemžilo směrovkami s názvy připomínajícími spíš katalog z Ikey: Walby, Scaleby, Scotby, Tarraby. To tady zase nechali Vikingové: by označuje osadu, vesnici.

Dál směrem k horám se objevovaly už názvy vyloženě neanglické: Penrith, Penruddock, Yanwath, Blencathra... Jestli to nebude tím, že to už jsme v kraji jménem Cumbria. Cumbria, to připomíná velšský název Walesu: Cymru, čti přibližně [kemry]. No a velština, to je svérázný jazyk, pro někoho dokonce prototyp nesrozumitelné hatmatilky. Ale to říkají převážně ti, kteří nic nevydrží a nedokážou ocenit krásy velšského jazyka, třeba počáteční mutace (v češtině při skloňování měníme konce slov – no tak ve velštině se mění začátky, no a co), neznělé l nebo písmeno w se stříškou.

No similar sound in English.

Jak to tedy je s velštinou? Jazyky Keltů, Římanů a Vikingů přispěly do anglosasko-normanské směsi, jež se nazývá moderní angličtina. Keltské jazyky ale přežily na britských ostrovech i samy o sobě, ač se Angličané snažili všemi silami je vyhubit. Relativně nedávno to nevydržela to kornština (jazyk Cornwallu) a manština (jazyk ostrova Man, vypadá to jako gaelština psaná anglickým levopisem). Dávno vymizel jazyk Cumbrie, právě ten, po kterém zůstaly v severní Anglii místní názvy jako Carlisle nebo Penrith. Na britských ostrovech stále existuje velština, skotská gaelština a irská gaelština. Všechny tyto jazyky se v různé míře objevují na dvojjazyčných nebo i jednojazyčných cedulích, ale už není nikdo, kdo by mluvil jen tím jedním jazykem a neuměl anglicky.

Dvojjazyčný název skotského železničního dopravce

Dnes už keltským jazykům vyhynutí nehrozí, velšské děti už nedostávají ve škole výprask za to, že mluví velšsky. Na druhou stranu se ani se nedá očekávat výraznější rozšíření v běžném používání – když vlivem světového anglického jazyka občas trpí i čeština, tak jak by měly vzdorovat menšinové jazyky přímo v Anglii?

Jestliže se rýpeme v tom, jak vznikl název Wales, dozvídáme se, že je odvozený ze starého základu označujícího cizince. Velšané jsou tedy prostě Cizinci – z pohledu Anglosasů, kteří je tak nazvali. Stejný slovní kořen s tímto obecným významem ale využily i jiné evropské jazyky a označily jím jiné národy, které z jejich vlastního pohledu jsou cizinci: Vlaši (Italové), Valaši (Rumuni, odtud pastevci, odtud Východomoravané), Valoni (v Belgii).

Německý národ ve slovanských jazycích taky schytal pojmenování v podobném stylu: jsou „němí“, totiž v tom smyslu, že nedokážou mluvit srozumitelným jazykem – z pohledu Slovanů, tedy těch, kteří používají kloudná slova. Ale Slované zase dopadli špatně v angličtině: v raném středověku si jiní dobyvatelé vozili ze slovanských zemí otroky, a angličtina se toho chytla (slave = otrok).

Němci sami sebe pochopitelně nenazývají němými, jsou Deutsche, což znamená původně snad něco jako ti, kteří mluví jazykem místního lidu (ne cizím jazykem sousedů). Stejně tak Velšané se sami za cizince neoznačují – jsou Cymry (com-brogi), „našinci“, pěkně v kontrastu ke jménu, které jim dali Anglosasové. Angličané jsou ve velštině Saeson, Sasíci, a jejich země je Lloegr (prapůvod nejistý). Ježto ale angličané byli v exportu svého jazyka úspěšnější, najdeme na naší mapě nápisy Anglie a Wales. Kdyby to bylo naopak, mohlo by tam být Lógr a Kemry.