Železniční muzeum v Yorku (podruhé)

O víkendu nás navštívil kamarád z Čech, který byl v Británii částečně na pracovní cestě a částečně na dovolené. Jelikož je vláčkař, měl v plánu podívat se do železničního muzea v Yorku. Já už jsem tam předtím byl (viz článek z května), ale tak velké a zajímavé muzeum člověka zabaví déle než na jedno dopoledne, tak jsem do Yorku jel znova.

Lokomotiva jednotky HST (High Speed Train) fotografovaná z šotobalkónu železničního muzea

Od té doby v muzeu asi nic zásadního nepřibylo ani neubylo, ale měl jsem možnost si prohlédnout některé věci znova, důkladněji a s odbornou diskuzí; taktéž jsme vlezli do míst, která jsme předtím nenašli. Přibyla výstavka věnovaná železničnímu zkušebnictví – ta mě pochopitelně zajímala, ale musím říct, že se ukázala jako zklamání. Je jasné, že není snadné uspokojit člověka, který má k tomuto tématu profesionální vztah, ale stejně tam mohli dát něco zajímavějšího než pár geotechnických přístrojů a artefaktů, modýlky nástupišť a laviček, maketu kabiny nového vlaku s hloupou interaktivní prezentací... Zachraňoval to autenitcký prototyp vozítka hyperloopu z univerzity v Edinburku, ale to už má ke klasické železnici přece jenom poněkud daleko.

V hale zaplněné starými osobními vozy, mezi nimiž se skvěly vyzdobené vagóny britských králů a královen, mě zaujaly některé cedule – viz obrázek níže.

Přečte si kůň ceduli, která mu zakazuje pít z vyhrazeného žlabu?

Další postřeh bude patřit do kategorie odborných pindů. V minulém článku jsem referoval o historickém měřicím voze, který mimo jiné zaznamenal rychlostní rekord lokomotivy Mallard. Až na druhý pohled jsem si všiml, že na tomto voze mám možnost si prohlédnout double bolster bogie, čili podvozek s dvojitou kolébkou. A jo, je to opravdu tak, jak název napovídá. Abych to nejdřív trochu vysvětlil: u podvozků osobních vozů je obvyklá kolébková koncepce, která využívá šroubovité pružiny pro svislé vypružení a závěsy, které na principu kyvadla zajišťují pružné uložení v příčném směru. Tak tady je tato sestava dvakrát: v sekundárním vypružení jsou dva stupně pružin a dva stupně závěsek, jak jsem to znázornil na přiloženém nákresu. Při tom ovšem ty kolébky nejsou umístěné ve dvou úrovních nad sebou, nýbrž v sobě vložené; s nosiči pružin je to zrovna tak. Jaký to má smysl? Rozhodně měkčí vypružení při stejné zástavbové výšce. Kromě toho je tu možnost vytvoření lomené charakteristiky, ale to by bylo potřeba vědět, kde jsou jaké vůle. Složitost a hmotnost konstrukce ovšem narůstá.

Sekundární vypružení podvozku s dvojitou kolébkou. Prostřední dvojice pružin sedí na vnitřním nosiči pružin, ze kterého není moc vidět, zatímco pružiny po stranách spočívají na vnějším nosiči pružin.

Schéma svislého a příčného sekundárního vypružení podvozku s dvojitou kolébkou

O vlaku jménem Flying Scotsman (Létající Skot) jsme se dozvěděli, že jezdil z Edinburghu do Londýna bez zastávky za 6,5 hodiny. Lokomotivní četa se při cestě vystřídala, a vlak kvůli tomu skutečně ani nemusel zastavit. Za lokomotivou byl řazen tendr s úzkou postranní uličkou, kterou šlo projít do vozu za tendrem – přes standardní přechod a spojovací měchy.

Při své jarní návštěvě muzea jsem si nevšiml, že ze Severní haly vedou schody nahoru, kde je expozice týkající se zabezpečovacího zařízení. Na té straně budovy, která je blíže nádraží, je zřízena terasa pro fotiče a vůbec lidi, kteří chtějí chvíli jen tak koukat na vlakový provoz na severním zhlaví žst. York. Odtamtud je i úvodní fotka. Na terase je digitální tabule s aktuálními odjezdy, propojená s informačním systémem na nádraží. Uvnitř je pak dokonce několik obrazovek, na které se promítá kolejiště s vlakovými cestami a obsazením kolejí z dispečerského pracoviště. K takovýmto informacím – ač s menší podrobností – se v Británii dostanete i na internetu: například zde je mapa s obsazením kolejí okolo Yorku v reálném čase.

Odtamtud se dá navštívit ještě jedna zajímavá část železničního muzea – dílenská hala, v níž se opravdu pracuje, a kde zrovna pracovali na generální opravě parní lokomotivy Sir Nigel Gresley. Je to lokomotiva ze stejné série jako slavný stroj Mallard a nese jméno svého konstruktéra. V hale není moc volného místa, plocha je zaplněna součástmi lokomotiv a různými nástroji a stroji. Nad kolejemi jsou postaveny jeřáby, hala je též vybavena hříží. Vedle hříže stojí očesaná replika Stephensonovy Rakety. Návštěvníci se pochopitelně nemohou volně procházet v hale, všechno si prohlížejí z ochozu.

Práce na lokomotivě Sir Nigel Gresley v hale železničního muzea v Yorku

No a takhle může člověk strávit v tom muzeu celý den. Když jsme odcházeli, už zavírali jeden z krámků se suvenýry a železničními modely, a kdybychom si počkali o půl hodiny déle, zavřou i nás. Teda chci říct, že za námi zavřou dveře.

Are you going to Scarborough fair? (rozloučení s nádražím v Yorku)

Poslední odstavec tohoto článečku píšu skoro týden po tom, co jsem napsal ten první. Trčím na letišti London Heathrow, už bych tady dávno neměl být, situaci zachraňuje pinta polotmavého Doom Bar Ale. Počtvrté letím z Prahy do Newcastlu, potřetí s přestupem (přímé lety jsou jen dva dny v týdnu) a potřetí s problémem na přestupu. Jednou jsem stihl přestup jen tak tak, podruhé to byla katastrofa a teď to naštěstí dopadlo tak, že mi bez dalších okolků dali palubní lístek na další z letů, které jsou v této relaci časté.

V batohu vezu dva balíčky Hobžových brambůrků a pár dalších nezbytností, které je třeba z Čech přivézt. Byl jsem na pracovní cestě spojené s návštěvou rodiny, s konzultací k připravovanému studijnímu programu a s tradičním setkáním studentů, absolventů a učitelů našeho oboru. Na výročí se dostavilo snad nejvíc účastníků, co kdy bylo, z čehož mám velkou radost. Je to obrovský rozdíl proti mému současnému působišti v Newcastlu. Z lidí, kteří tu byli před třemi lety, jsou již mnozí někde jinde; z těch, které jste tu mohli potkat před deseti lety, je většina rozprášená všude po světě. Je jasné, že získávání zkušeností na rozmanitých pracovištích je prospěšné pro výzkumnou práci – pokud toho dotyční pracovníci umí správně využít. Návaznost, tradice a silný kolektiv má ale taky svoji cenu a svůj přínos, který na svém českém pracovišti jasně vidím. Pouštíme-li se do kritiky nedostatku mobility na výzkumných pracovištích, měli bychom dát taky něco na druhou misku vah.