Carlisle

Minulou neděli jsme se konečně vypravili do města Carlisle, které leží až skoro u západního břehu Británie na stejné rovnoběžce, jako je Newcastle upon Tyne. Carlisle má pěkné staré centrum, katedrálu, hrad a nejúžasnější knihkupectví, co jsem kdy viděl.

Jedna ze dvou bašt citadely v Carlislu

Jméno města Carlisle /kárlajl/ sice vypadá, že by mohlo znamenat Karlův ostrov, ale není tam ani Karel, ani ostrov. Je to ze starého keltského jazyka z oblasti Cumbrie, kde jméno znělo Caer Luel, Ligualid či Luguwalion. Caer /kair/ značí opevnění, je to prvek oblíbený u velšských místních jmen – třeba Cardiff je Caer-dydd. V Monty Pythonově Svatém grálu je Caerbannog jméno jeskyně, kde bydlel vražedný králíček; „bannog“ připomíná anglické slovo bunny. Zaklínači mají Kaer Morhen – hle, další zviřátko, moorhen je anglicky slípka zelenonohá – ale ne, prý to má znamenat Pevnost dávného moře, takže velšský prazdroj je zřejmý (môr = moře, hen = starý). Jak dlouho by se člověk v tom mohl vrtat a vypisovat etymologické hemzy, místo aby psal o tom, co ohlásil v nadpisu!

Z Newcastlu do Carlislu je to asi 100 km aneb 1,5hodinové svezení anglickým kolejovým autobusem Pacer, případně jiným motorákem. Ráno byla všude hustá mlha, ale později se to vybralo, a svěží anglická tráva a hojné jarní květy byly doplněny modrou oblohou. Jak člověk vyleze z nádraží, projde branou upravené části bývalého městského opevnění známého jako The Citadel (viz úvodní fotka) a hned je v pěkném centru se starými budovami. Dost se tu stavělo z červeného pískovce, asi nějaký místní zdroj. Na náměstí stojí sloup, jaký ve středověku označoval tržiště. Podobný jsme viděli ve Stirlingu – to bylo ve Skotsku, takže na sloupu byla figurka jednorožce. Tady jsme ještě v Anglii, tak je tam lev.

Kousek za náměstím je katedrála. Kolem ní postávají pozůstatky starých zdí a kleneb a rostou krokusy a narcisy v hojném množství (jak mají zjara v Anglii ve zvyku, a je to po zimním období temna vítané osvěžení městské krajiny, výraznější než v Čechách). Příčná loď katedrály je pozůstatkem stavby v normanském stylu (12. století) s robustními sloupy, kruhovými oblouky a vlnkovitým zdobením, zatímco dál už je to pak samý lomený oblouk – gotická rekonstrukce, strop je vymalovaný tmavě modrou barvou se zlatými hvězdami.

Kvítí na travnatém plácku u katedrály

Od katedrály je to další kousek cesty k hradu. Je to takový prostý, humpolácký kamenný hrad s mohutnými zdmi. Centrální věž je z dvanáctého století, ale některé části jsou podstatně novější. To je jasné – když si postavíte hrad, navíc na hranici Anglie a Skotska, a používáte ho k vojenským účelům, tak si nemyslete, že nebudete muset devět set let rekonstruovat. Hrad v Carlislu zažil mnohá obléhání, věznění Marie Stuartovny, povstání Jakobitů a přípravu vojáků na bojiště první světové války. Z pohledu návštěvníka mi ale až tak zajímavý nepřišel – jsou to samé holé zdi, málo exponátů a vysvětlivek, a když už dojdete do horního patra věže, máte tam sice pěkný popis jakobitské historie, ale je tam tak málo světla, že je čtení nesnadné.

Z hradeb je výhled na část města (ale nic moc), za ním lze na jihovýchodě tušit obrysy hor v Lake District a na severozápadě zase northumbrijské kopce.

Nechtěl bych, aby mi tohle spadlo na hřbet

Carlisle Castle

Po návštěvě hradu jsme se vydali zase do města, s hlavním cílem sehnat si něco k jídlu, jenže cesta vedla kolem obchodu s knihami z druhé ruky. Už zvenčí bylo přes okna vidět, že knihy vyplňují více místností v přízemí i v patře domu, ale nebylo vidět, kolik má ta budova sklepů. Regály byly postavené blízko u sebe a hustě zaplněné. Knihy, které se nevešly na stojato do polic, ležely ve vysokých kupách na vrchu nebo se válely všude možně. Když jsem viděl tu spoustu polic s knihami jen o horolezectví a vedle schody dolů, tak jsem usoudil, že tady mají asi fakt všechno – jde jen o to, jestli máte čas to hledat. Tři čtvrtě hodiny do nedělní zavíračky bylo málo. Mohli jste bloudit sklepy a pak dojít někam, kde už jste si mysleli, že nemůže nic být: byl tam aspoň kutloch s harampádím a dalšími neroztříděnými knihami. Takže pokud máte rádi knihy a máte cestu kolem, stavte se v Carlislu v knihkupectví Bookcase. Ale musíte přijít už ráno a pokud možno s dvoukolákem.

Někdo by měl napsat příběh ve stylu novodobé městské fantasy, pojednávající o záhadné bytosti z dávných časů, která sídlí v tomto labyrintu, tu a tam mění rozložení chodeb a tok času a organizuje knihy v policích.

Pozdní odpoledne nás zastihlo na lavičce na zeleném plácku před nádražím, kde jsme zaháněli hlad nějakým sendvičem, vzduch trochu voněl jarem, hrdliččin zval ku lásce hlas (a pak se pářily na stromě) a potom už byl čas najít správný vlak a odfunět pryč.