Callander – na prahu Vysočiny

V uplynulém období jsem pobýval v Čechách; soustavně jsem zanedbával blog, což teď trochu napravím. V červenci jsem měl v plánu cestu do Newcastlu. Dopravil jsem se do Británie i se svou drahou polovičkou a spojili jsme pracovní cestu s krátkou dovolenou ve Skotsku. V tomto článku popisuju první část našeho cestování – okolí městečka Callander na sever od Glasgow.

Bracklinn Falls u Callanderu

Oblast, která byla naším cílem, je známa jako Loch Lomond & The Trossachs a nachází se na jihozápadním konci skotské Vysočiny. Je to jedno z míst, které jsme tak nějak měli „na seznamu“, a kromě toho se to hodilo i vzhledem k dobrému dopravnímu spojení Praha–Glasgow (letadlo) a Glasgow–Newcastle upon Tyne (vlak). Tak jsme v pátek 19. července ráno seděli ve vlaku do Prahy. Za oknem běžel vcelku nudný videoklip k písni „Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině“, já jsem si četl Scottovu Pannu jezerní, kde lovci štvali jelena kolem jezera Loch Achray a strmých svahů Ben Venue, a říkal jsem si, že už k večeru třeba ta samá místa uvidím.

Na cestě jsme neměli žádné problémy, snadno jsme se zorientovali na letišti v Glasgow a vyzvedli v půjčovně zamluvený automobil. Silnice byly nejprve ohromné a zašmodrchané, potom klikaté a úzké, takže řízení nebylo tak úplně odpočinkové. Přes Drymen a Aberfoyle jsme dojeli do Callanderu a ubytovali se v malém hotýlku u kostela v centru obce. Bylo šedivo a mokro, kopce byly skryty v mracích. Po večeři v restauraci hotelu Waverley jsme se šli projít kousek k řece, přičemž počasí nebylo o nic lepší. Všimli jsme si letáku, který oznamoval, že zrovna další den se v nedalekém Lochearnheadu konají skotské hry a shromáždění klanů. Ježto české Skotské hry na Sychrově patří k mým oblíbeným letním akcím (akorát do toho takhle v srpnu vždycky něco vleze), byly pravé Highland Games jasným námětem pro náš sobotní program.

V sobotu ráno bylo pořád šedivo, ale když jsme nesli svá břicha plná skotské snídaně do svahů na sever od Callanderu, na protější straně se už z mraků skoro vynořila hora Ben Ledi – ta, kterou jsme v lednu zahlédli ze Stirlingu. Vylezli jsme vlhkým lesem na úbočí Cnoc Dubh, což znamená Černý kopec. Gaelsky už se tady samozřejmě nemluví, ale většina místních názvů pochází z tohoto jazyka, a některé názvy – především méně významných míst, která neprocházela tak často saskými hubami – jsou v mapě uvedeny v čistě gaelské podobě. Dalšími nedalekými příklady jsou Creag na h-Iolaire (Orlí skála) nebo Tom an Eòrna (Ječný vršek).

Pohled od cesty asi směrem k Drumbane (Bílému hřbetu... nikoli Zhoubě bubnu)

Skotská krajina tu v nadmořské výšce 150 m připomínala krkonošskou ve výšce 1000 m. Kopce jsou rozděleny údolím Brackland Glen, kde se s velkým hukotem žene voda peřejemi Bracklinn Falls a kde si dávní obři jen tak z legrace poházeli obrovské balvany. Řeka má hnědou barvu od rašeliny. Nad vodou se klene lávka, kterou zde postavili v roce 2004 místo starého můstku, který spláchla velká voda. „I grant him brave, / But wild as Bracklinn’s thundering wave“ – tak Walter Scott ve výše zmíněné epické básni charakterizuje prudkého náčelníka klanu Alpine.

Bracklinn Bridge

Od vodopádů jsme se vrátili stejnou cestou, abychom neztráceli čas na nejistých cestách. Kolem poledne jsme dole nasedli do auta a jeli k jezeru Loch Earn. Lidí a aut tam bylo dost, odněkud se pořád ozývaly skotské dudy. Na travnatém hřišti u jezera bylo postaveno množství stanů a stánků, vlály vlajky, lidé prožívali starodávné tradice a požívali moderní hamburgery. V určený čas kolem hřiště pochodovala dudácká kapela a členové klanů v krojích. Na jednom konci hřiště celý den soutěžily dívky v tanci za doprovodu dudáka, který musel hrát pořád dokola to samé. Druhý konec zabrali silní muži v kiltech a střídali různá břemena, jimiž vrhali – normální koule či kladiva, ale i tradiční skotská kláda (v disciplíně caber tossing) anebo dokonce pytel slámy. V posledně jmenované disciplíně musí soutěžící nabrat pytel na vidle a přehodit jím vysoko položenou laťku.

Skotští dudáci pod skotskými kopci

Na českých skotských hrách bývají také různé soutěže včetně vrhu kládou, ale jako hlavní bod jsou zařazena hudební vystoupení, nebo aspoň já jsem tam jezdil hlavně kvůli tomu. Oproti tomu Highland Games v Lochearnheadu byla především lidová zábava se soutěžemi v tanci, hře na dudy, ale hlavně ve sportovních disciplínách, i úplně obyčejných jako běh či skok do dálky. Až odpoledne hrála v hlučném výčepním stanu folková kapela.

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili na parkovišti u Loch Lubnaig (Křivého jezera), kolem kterého vede silnice do Callanderu, a chvíli jsme se procházeli po břehu. Důstojným zakončením skotského dne byl haggis, neeps and tatties s pintou skotského ale.

Podvečerní pohled na Ben Ledi (879 m n. m.) od Loch Lubnaig