Ben Gullipen

Další den naší krátké dovolené ve Skotsku začal vcelku slunečným ránem. Vrchy okolo Callanderu vystoupily z mraků a most z červeného kamene skoro svítil. Vydali jsme se na kopec Ben Gullipen, který se svou nadmořskou výškou 414 m zdaleka nepatří k nejvyšším vrcholům, ale vzhledem ke své poloze a převýšení slibuje docela dobrý rozhled.

Loch Venachar z Ben Gullipenu

Podle mapy by cesta z Callanderu na Ben Gullipen neměla být náročná na orientaci, a nebyla, dokonce jsme potkali jakési turistické značení. Za brankou od silnice má les vysoký strop, ze země vystupují náhodně poházené balvany a úmyslně poskládaná kamenná zídka, porostlá tlustou vrstvou mechu. Všechno bylo svěží, vlhké a voňavé. Dál se střídaly listnaté porosty se smrkovou monokulturou, hustší místa a průseky. Krajina mezi Loch Lomond a Loch Earn je ve srovnání s britským průměrem výrazně zalesněná, pročež je na mapě popsána honosným názvem Queen Elizabeth Forest Park.

Řeka Teith a most v Callanderu

Když jsme vylezli nad hranici lesa, už bylo zase šedivo a začínalo pršet. Paní, která šla proti nám, to komentovala slovy „no jo, skotské počasí“. Jinak jsme tam potkali víc lidí, převážně se psy. Svahy byly porostlé trávou, kapradím a vřesem a otevíral se výhled především tím směrem, odkud jsme přišli – na městečko Callander a nad ním vrch s tmavým srázem Callander Craig.

Ben Gullipen

Vrchol Ben Gullipen je porostlý stožáry a vysílači a je oddělen sedlem od sousedního kopce Beinn Dearg (Červená hora). Z vrcholu je výhled na všechny strany. Na sever bylo vidět, jak se stahují mračna nad jezerem Loch Lubnaig, kolem kterého jsme jeli den předtím. Nejkrásnější pohled byl ale na západ (viz úvodní fotka), kde se v údolí nachází jezero Loch Venachar, za ním Loch Achray, a úplně vzadu malým kouskem vyčuhuje Loch Katrine. Od něj nalevo se tyčí Ben Venue (727 m n. m.) a vpravo vystupuje nižší, ale ostrý vrcholek Ben A’an (454 m n. m.). Když tu byl před dvěma sty lety Walter Scott, napsal Lady of the Lake. Tudy prchal jelen před lovcem, ze kterého se vyklubal král Jakub V. v přestrojení; tady se sbírali k boji skotští horalé, kteří neuznávali jeho vládu. Za jiným kopcem vpravo leží Glen Finglas (Glenfinlas), kde si skotský náčelník pomohl ke smrti ve spárech démona tím, že mu k večerní pohodě v lovecké chatě nestačilo víno a zpěv, ale chtěl k tomu ještě ženy. Ty, kdož mají nadání, inspiruje divoká krajina Trossachs k tvorbě básní, písní a příběhů; ostatní můžou aspoň udělat pár fotek a napsat článek na blog.

Pohled z Ben Gullipenu na sever k Loch Lubnaig

Vůbec se mi odtamtud nechtělo pryč, cestou zpátky jsem ještě odbočoval od cesty na vyvýšený břeh, abych se mohl dál rozhlížet. Zpátky do Callanderu jsme šli stejnou cestou, ale kdyby se někomu chtělo klopýtat po mokrém, hrbolatém svahu, myslím, že by se mu podařilo sejít k východnímu konci Loch Venachar a odtamtud dojít do Callanderu jinudy.

Cesta to nebyla příliš dlouhá, a tak nám zbyl odpoledne ještě čas, akorát teda dost pršelo. Řekl jsem si, že ten čas aspoň nějak využiju, a šel jsem na procházku okolo Callanderu. U západního konce města jsou pěkně upravené cesty kolem vody, kde se právě stékají dvě řeky s gaelskými jmény Garbh Uisge (Hrubá voda) a Eas Gobhain (Kovářské peřeje). Od soutoku se řeka nazývá Teith. Dál je cesta pro pěší a cyklisty značená jako Great Trossachs Path a Rob Roy Way, vede po náspu zrušené železniční tratě kolem místa, kde nepatrné terénní nerovnosti připomínají dávnou římskou pevnost. Šel jsem po úbočí Bochastle Hill, koukal na svěží zeleň porostů a temně šedé mraky. Od Dunmore jsem už musel přes most u Gartchonzie a dál po silnici. Na listu kapradí jsem zahlédl lesní myš ve tvaru chlupaté koule o průměru asi 5 cm. Chvíli jsem si ji prohlížel, a když jsem sahal do kapsy pro foťák, koule si mě všimla, lekla se a spadla dolů. Déšť neustával, ale úplně promočený jsem byl až potom, co kolem projelo auto.

Pohled z Cesty Roba Roye ke kopcům nad Callanderem

Na večeři jsme šli do jedné hospody na hlavní ulici, kde podle plakátu měla být živá hudba. O půl deváté začali hrát dva chlapíci, kteří se uvedli jako polovina místní hudební skupiny Brac Linn. Výběr písní i styl měli podobný jako Corries, což mi naprosto vyhovovalo. Mezi písněmi se mimo jiné ptali všech přítomných, odkud jsou; většina byli cizinci, někteří i dost zdaleka.

To byl náš třetí a poslední večer v Callanderu. Na další den jsme měli naplánovaný přesu na jih, k jezeru Loch Lomond.